Pohled na titul Magor a jeho doba vyvolává otázku: "Která doba?" Pokud čtenář viděl dokument, který o Martinu Jirousovi kdysi vysílala Česká televize, může se mu vkrást na mysl závěrečná scéna, kdy se stárnoucí a churavějící básník ohlíží a vyjadřuje naději, že v souboji s dobou minulou vyhrál. Pak se ale zamyslí a konstatuje, že jak si stojí s dobou současnou, to vlastně neví. A že nejspíš prohráváme všichni.
Při pohledu na snímky z předávání ocenění Kniha roku Lidových novin, kde Magor a jeho doba zvítězil, nabírají tato slova na razanci. Autor magorovské monografie Marek Švehla se při ceremonii obnažil, ovšem tak, aby to bylo úsměvné, a nikoli skandální.
Ocenění přebral v boxerkách. Neopil se. Nevykřikoval nic urážlivého o majiteli listu, a lze-li věřit zprávám, neurážel ani nikoho kolem. To obnažení byla magorovská kašírka: udělat tak trochu Magora, ale jen trochu. Aby to pobavilo, leč neurazilo. Inu, jak pravil Jirous: prohráli jsme všichni.
Díky za tu knihu
Sám text nicméně zasluhuje pozornost, a to hned z několika důvodů. Tím nejdůležitějším je skutečnost, že životopis jedné z nejvýraznějších postav kultury dvacátého století a jednoho z nejvýznamnějších českých básníků tu citelně chyběl. Žánr biografie nemá v českém prostředí dlouhou tradici, dobrých autorů životopisů u nás moc není. Švehla umí psát a jeho žurnalistický přístup je v mnohém osvěžující, byť má samozřejmě své limity.
Postava Ivana Martina Jirouse v době porevoluční přerostla v legendu, k čemuž přispělo několik faktorů: básníkova minulost vůdce českého undergroundu a člověka téměř devět let nespravedlivě vězněného komunisty. Básnické dílo i legendární, dnes již vtipné historky z jeho života. Materiál Magorova života je zkrátka natolik úchvatný, že úspěch je napůl zaručen.
Švehla se rozhodl na této vlně svézt, vytýkat jeho knize zkreslení, nepřesnosti a jistou povrchnost ale není fér.
Monografie nechce být akademickou studií, mnohem spíš je to žánrově rozšířená časopisecká reportáž, což se výrazně odráží v kvalitě textu, kdy ty "nejvíc časopisecké" pasáže kvalitou převyšují ostatní. Skvělý je retrospektivně koncipovaný počátek knihy zachycující poslední měsíce Magorova života, naopak slabší jsou pasáže, kde se autor pokouší zachytit Magorovu "dobu".
Zde se ale vracíme k ústřednímu problému: kniha vlastně neví, čím chce být, zda popisem prokletého básníka, nebo studií o jeho době. Jistě, v mnohém ohledu dobu tvoří výrazné postavy a v širším pohledu skutečně nikoho nezajímá, zda se obyvateli sídliště Prosek urodily v zahrádkářské kolonii roku 1983 úžasně velké kedlubny či zda akce Z byly skvělé a tmelily občanskou soudržnost, byť si někteří politikové a špatní historici mohou myslet opak.
Ne, dějiny tvoří silní jednotlivci. Švehla bohužel tenhle přístup neprosazuje důsledně a v prostřední, hluché pasáži přechází od osobního k politickému. Nedaří se mu to. Obraz undergroundu je v jeho podání zploštělý a zcela podřízený politické linii. Přitom vyprávění zachycená Pamětí národa ukazují na něco trochu jiného: šlo především o to, užívat si "svobody" a režimu si moc nevšímat. Jakmile se ve Švehlově textu objeví na scéně Václav Havel, vše se slévá do politické opozice vůči režimu.
Marek Švehla: Magor a jeho doba
Vydal Torst, 2017
672 stran
Ještě větším handicapem knihy je ale absence reflexe Magorova básnického díla. Zatímco historky časem zapadnou v zapomnění, geniální básně jsou tím, díky čemu Magor žije.
Problematický je i fakt, že Švehla v kritických okamžicích zaujímá postoj reportéra: tu ocituje kritiku Jiřího Peňáse, že Magor neunesl svobodu a stal se "figurkou", tu proti ní postaví repliku. Kniha o tak výrazné a kontroverzní postavě by měla zaujmout jasný postoj. A v tomto směru Švehla zklamal.
I přes zmíněné výtky je však jeho kniha skutečnou událostí a nečíst ji by byla strašná chyba.
