Ukrajinská kinematografie existuje, většina jejích nejtalentovanějších jmen se ale angažuje spíš v rusky mluvených koprodukcích.

S čestnou výjimkou sice němého, ale ukrajinským štábem natočeného Kmene z roku 2014, jemuž se podařilo objet světové festivaly a vzbudit velký zájem, evokuje pojem "ukrajinská kinematografie" především zašlou slávu velkých jmen historie jako Dziga Vertov a Alexander Dovzhenko.

Tím se vlastně velmi podobá kinematografii české, jíž se rovněž dlouhodobě nedaří překročit národní hranice. A stejně jako v Česku, i na Ukrajině se občas najdou filmaři, kteří se s tím pokouší něco dělat.

Hrdinové jsou smutní a trpí

Střemhlav, debut režisérky Mariny Stepanské, si svou premiéru odbyl v Karlových Varech. Nyní se vrací, aby v Praze otevřel Týden ukrajinského filmu, který předvede několik snímků s potenciálem promlouvat k publiku i mimo Ukrajinu.

Stepanská vypráví příběh mladého muže propuštěného z protialkoholní léčebny, který se spřátelí s děvčetem, jež má za pár dní odjet se svým německým přítelem do Berlína.

Autor fotografie: Týden ukrajinského filmu

Týden ukrajinského filmu

• Co nového v ukrajinské kinematografii? od 27. 11. do 1. 12. 2017 budou kina Atlas a Ponrepo promítat filmy i dokumenty natočené v posledních dvou letech, k vidění budou ale také klenoty filmových archivů.
• Filmy představí drobné lidské osudy a příběhy, které ovlivnila historie i novodobé dějiny Ukrajiny, v plánu jsem i humorné snímky. Na projekci dorazí hosté z řad tvůrců, během festivalu zazní ukrajinština, ruština, němčina, angličtina, huculský dialekt i speciální jazyk suržyk.
• Více informací o projekcích na www.ukrajinafilmfest.cz
• Festival zahajuje snímek Střemhlav mladé režisérky Mariny Stepanské, inspirovaný zkušenostmi se současné Ukrajiny. "Chtěla jsem natočit film o nás, o generaci, které je dnes 25 až 30 let. O lidech, kteří žijí v Kyjevě a ocitli se ve víru změn," říká autorka.

Oba stojí před zásadním rozhodnutím - v prvním případě vkročit do nového života zodpovědně, v druhém začít nový život v jiné zemi. Oba váhají, jak k výzvě přistoupit, a nachází útěchu v nejistotě toho druhého.

Výtky by se daly směřovat k unylému vedení herců, snad v zájmu udržení co největší vážnosti a tíživosti vyznění. Za klad zase můžeme považovat krásně tónovaný obraz kameramana Sebastiana Thalera a občasné narušení diváckého očekávání ohledně vývoje ústředního vztahu. I když primárně proto, že se vyvíjet odmítá, takže těžko říct, jestli jde o chytrou subverzi, nebo nepřesvědčivou stagnaci.

V důsledku je Střemhlav až moc čistou a bezproblémovou "festivalovkou", která v první řadě naplňuje všechna klišé tíživosti a hloubky, a to i na úkor přirozenější emoční a stylistické škály. Hrdinové tu chodí v dlouhých, tichých záběrech, trpí a jsou smutní tak urputně, až to překračuje hranice přesvědčivosti.

I zde můžeme hledat paralely k některým českým pokusům vymanit se z tuzemského rybníčku, k takzvaným "chcípáckým dramatům" o nezajímavých prázdných postavách, jejichž nemotivované utrpení nudí stejně jako ony samy. Střemhlav se naštěstí dostává dál, protože hrdinové alespoň stojí před reálnými rozhodnutími.

Jako pozitivní příklad mohou v tomto směru sloužit filmy maďarské, polské a rumunské, které úspěšně objíždějí svět právě proto, že kromě nálepky "festivalový film" nabízejí vždy i něco navíc.

V Rumunsku to může být důsledný minimalismus, v Polsku silné emoce, ale třeba také něco zcela jedinečného, vlastního jednotlivým autorům. Výraznější rukopis však snímku Střemhlav chybí a kromě přídomku "festivalový" se pro něj vlastně jen těžko hledá nějaký další.

Přesto by byla chyba debut Stepanské odmítnout. Jde o film skrz naskrz nasáklý právě snahou nalézt cestu a doposud nejasnou identitu. Tyto otázky neřeší jen hrdinové, ale i ruskou kulturou obklopená a částečně pohlcená Ukrajina, čímž onen jen částečně zajímavý film získává alespoň zajímavý kontext. 

Tamní filmaři se poslední roky snaží z kulturní nadvlády mocnějšího souseda vymanit, i proto vznikl před necelými deseti lety Oděský filmový festival.

Tato snaha pomalu začíná nést ovoce. Je pravděpodobné, že ukrajinských snímků s evropským záběrem se dočkáme dřív než českých. A kusy jako Střemhlav jim klestí cestu.