Středeční koncert v pražském Foru Karlín u nás poprvé představil Fever Ray, vlastním jménem Karin Dreijerovou. Švédská zpěvačka a autorka dnes démonicky i hravě ztělesňuje nárok na celý balík svobod, hlavně genderovou a sexuální.
Na koncertě se ale lidé zároveň nechávali unést hudbou, která má pevný základ. Šestičlenné sesterstvo, původem ze Švédska, Íránu, Kolumbie či Argentiny, jede docela složité polyrytmy. Elektronika ohýbá tóny v tělesné elastičnosti, zdvojené a ztrojené vokály melodicky zaříkávají a užívají si záhyby melodií.
Karneval, nebo subverze? Tahle show se záměrně pohybuje na hranici: pro někoho ztělesňuje radost příležitostně se proměnit skrze masku, kostým a roli (pro čas masopustu je tak Fever Ray vysloveně příhodným "bachtinovským" koncertem), pro někoho jiného je to další důležitý pevný bod v cestě za svobodou.
Šest hudebnic je vesměs radikálně proměněných. Některé své ženství zvýraznily, jiné anihilovaly. Jedna ze zpěvaček byla oblečená do mohutné muskulatury, u dalších se prolínaly obřadní, rostlinné, kabaretní a bondážové aspekty.
Blízkost tří zpěvaček na scéně je pochopitelně i tělesná. Kdo ale zná tvrdou provokativnost videoklipů jako To the Moon and Back, kde svobodně realizovaná intimita obsahuje BDSM i pissing, viděl, že koncert v tomto směru nejde do extrémů.
Když se v první třetině show přenesla přes momenty nevýrazné atmosféry, byla to už hudebně suverénní jízda, která k zaujetí nepotřebovala další významové roviny. Je dost dobře možné, že někdo přišel na Fever Ray kvůli postoji a odcházel jako větší stoupenec její muzikálnosti.
Karin Dreijerová vzešla ze sourozeneckého dua The Knife. Jeho přelomové album Silent Shout vyšlo už před dvanácti lety, tehdy ho vlivný magazín Pitchfork vyhlásil albem roku. Důvodem jistě bylo prostoupení sugestivní popové elektroniky s anonymizující imagí: The Knife si dávali pozor, aby postavili mimo hru skutečnou barvu hlasu a tvář.
Když vystoupili - dychtivě očekávaní - na ostravských Colours 2013, část publika odcházela zklamaná. Vystoupení bylo méně "zábavné", než se na letním festivalu čekalo. Tehdy, v době alba Shaking The Habitual, totiž The Knife už naplno popichovali společensko-kritickým neklidem, voláním po radikální svobodě a hudbu prostupovaly koncepty, nabourávající běžné konzumování koncertu.
Už v roce 2009 debutovala Karin jako Fever Ray. "V téhle muzice je zakletá jakási obtížně postižitelná, plíživě se prosazující vnitřní síla, která se projevuje tím víc, čím déle nahrávku posloucháte," psal tehdy publicista Aleš Stuchlý.
The Quietus připomínal, že její styl ovlivnil skandinávský black metal, severský folklor, pohanství i voodoo. Když získala švédskou výroční hudební cenu, při slavnostním přebírání v televizním přenosu jen zvířecky chrčela zpod masky. Čistá krása. Vloni vydala druhé album Plunge, které je mnohem méně temné a obřadní, čemuž odpovídá i odlehčená show na novém turné.
U mezinárodního publika vzbudilo zpěvaččino nové období dost rozporuplné reakce. Někteří fanoušci píší, že postrádají předchozí temnou hypnotickou soustředěnost, atmosféru rituálu a vymítání, slavnostní a trochu děsivý rozměr. Jiným vadí společensko-politické angažmá. Jenomže to je dnes jen výslovnější: Fever Ray i The Knife byli radikálně názoroví od začátku.
Koncert viděný zblízka říká, že hudebnice dnes různé póly svého zájmu moc dobře vyvažuje, včetně staršího temnějšího repertoáru. Když se vrátila na přídavek s hitem If I Had a Heart z debutové desky, pražské publikum ho masovým pokřikem odsouhlasilo v první vteřině. I v Praze zafungoval koncert Fever Ray jako povzbuzení v cestě za větší společnou i osobní svobodou.
