Nová inscenace Paní Bovaryová v režii uměleckého šéfa Divadla pod Palmovkou Michala Langa je tak neúměrně natahovaná a rozháraná, že diváka na hledání nadčasových paralel brzy přejde chuť. Více než tříhodinové divadelní martyrium trpí žánrovou roztříštěností, a nejvíc tak z něj v paměti utkví nekonečná série sexuálních aktů a bezradný výkon Lucie Štěpánkové v titulní roli.

Dramatizace jednoho z klíčových románů 19. století je dílem Ivy Klestilové, která se poctivě, ale kontraproduktivně snažila zachovat většinu hlavních i vedlejších dějových linek a epizod románu Gustava Flauberta. Dostala se tak do vleku předlohy a namísto autentické dramatičnosti a psychologické propracovanosti často klouže k pouhé ilustraci. Ještě větší problém je způsob, jímž se aktéři dramatu divákovi představují. Klestilová je sleduje bez empatie, se skoro zlostným, sarkastickým odstupem. Mimořádné pochopení nachází jen pro postavu podváděného manžela, vesnického lékaře Karla Bovaryho.

Režie, která nemá styl ani koncept

Všechny dramaturgické otazníky jsou ovšem vedlejší ve srovnání s tím, co s látkou učinil režisér Michal Lang. Příběh slavné literární hrdinky, která z šedi rodinného života utíká do sebezničujících vztahů s egoistickými milenci, inscenuje bez čitelného názoru na styl. Nekoncepčně, ba skoro bizarně mísí realistické pojetí kostýmní dobové podívané se zaťatou groteskností, čechovovskou poetičnost s naturalismy nejhrubšího zrna. Divák tak musí přetrpět obnažené pánské zadky i stereotypní přehlídku Eminých souloží odehrávajících se tu v popředí, tu v druhém plánu scény, na kupce sena, v manželské posteli či v divadelní lóži. A ušetřen nezůstane ani detailů nezdařené drastické operace "koňské nohy" venkovského chudáka Bineta.

Rozpor naznačuje už výtvarné pojetí scény, kostýmů a rekvizit. Zatímco scénograf Jan Dušek sevřel hrací prostor do neobvyklého trojúhelníkovitého tvaru a dodal mu nenásilný moderní ráz, kostýmy jsou důsledně historické. Použitý mobiliář a rekvizity nelogicky směšují oba přístupy: prostředí lékárny užvaněného pana Homaise přetéká záplavou reálných lahviček a lékárnického náčiní, ovšem osudový košík s ovocem a dopisem od milence, po jehož přečtení se Ema Bovaryová zhroutí, namísto zmiňovaných meruněk obsahuje oranžové pingpongové míčky. Že by pokus o symboliku? Bůhví.

Herci se, až na pár čestných výjimek, permanentně pohybují na hraně i za hranou nepříjemného přehrávání. Lucie Štěpánková představuje paní Bovaryovou zpočátku jen jako prostoduchou, necharismatickou bytost, naivně podléhající snění románových hrdinek. Posléze bezradně sklouzne do křeče hysterických výlevů a šklebů. Jedinou motivaci veškerých skutků nachází v sexuálním harašení, její osud tak nevyvolává smutek, soucit ani pochopení, a to ani ve scénách, kdy padá do léček ďábelského obchodníka a bankovního spekulanta Lheureuxe v jednostrunně démonické interpretaci Jana Teplého.

Dobrácký lékař Karel Bovary Martina Hrušky je tím, jak překypuje pochopením pro záletnou manželku, sotva uvěřitelný. Danajský dar přichystal režisér Hruškovi na samotný závěr předlouhého představení, kdy ho jako podsaditého muže středního věku donutí, aby se svlékl a nahý nad tělem mrtvé Emy v plném světle přednesl vyčítavý monolog na adresu autora.

Nepatřičný afekt provází herecké pojetí obou Eminých milenců, Leona (Jan Hušek) a Rudolfa (Ondřej Veselý). K povedenějším figurám naopak patří naoko solidní venkovský lékárník Homais. I když se jeho představitel Radek Valenta občas nechá strhnout ke zbytečné grotesknosti, Homais projde zajímavým vývojem od neškodné žvanivosti po překvapivé odhalení křivácké podstaty jeho charakteru. Půvabné vedlejší figury hostinské Lefrancosiové a matky Bovaryové v podání zkušených divadelních hvězd Zuzany Slavíkové a Marie Málkové vnášejí do hry závan poctivé herecké drobnokresby, na zlepšení dojmu z ubíjející podívané to bohužel nestačí.