Recenze – Režisér Asif Kapadia si buduje kariéru jako specialista na portréty předčasně zemřelých mediálních ikon. Po ceněném dokumentu slavného jezdce F1 s názvem Senna přivezl letos do Cannes snímek s podobně lakonickým názvem Amy. Tahle srdcervoucí rekapitulace osudu soulové hvězdy Amy Winehouse, která zemřela na následky svého divokého životního stylu v 27 letech, nenechá chladného ani toho, kdo se o její osobu a písničky nijak nezajímal.
Kapadia dosáhl neobyčejně intimního vyznění díky mravenčímu úsilí při investigaci a sběru materiálu. V jeho dokumentu nevystupují „mluvící hlavy“. Kromě záznamů koncertů, rozhovorů a jiných mediálních výstupů sesbíral nejen desítky soukromých videí od zpěvaččiných přátel a spolupracovníků, ale využil třeba i fotky od bulvárních fotografů, kteří se od ní v době její globální slávy prakticky nehnuli. Díky této metodě vidíme Amy skoro v každém záběru: kontext téhle dechberoucí koláže dodávají manažeři, kamarádky a další lidé z jejího okolí v komentářích mimo obraz.
Je to metoda, která jde na dřeň. Režisér se dostal tak blízko svému subjektu, že je to až na hranici voyeurství. Děj dokumentu se odvíjí chronologicky, vidíme Amyiny čtrnácté narozeniny, její první hraní po klubech a námluvy se studiem, soukromá videa natáčená přáteli. Z plátna sálá její charisma složené ze zvláštního mixu extrovertnosti a plachosti. Vidíme osobnost, která nezapadá do parametrů běžných hvězd showbusinessu, která se ale díky svému hlasu, hudebnímu cítění a skladatelskému talentu stala nakonec v éře prefabrikovaných rychlokvašek globální hvězdou.
Kapadia si při popisu vlivů, které vedly ke zpěvaččině pomalé sebedestrukci, nehraje na objektivního nezúčastněného pozorovatele. Není příliš divu, že se proti obsahu dokumentu vymezuje otec Mitch Winehouse, který ve filmu zastupuje jednoho z hlavních strůjců jejího pádu. Za prvé tím, že v devíti odešel od rodiny kvůli dlouholeté milence, aby se v éře dceřina úspěchu začal na její slávě přiživovat.
Tvůrci také naznačují, že klíčovým životním předělem v Amyině životě byla skutečnost, že ji její otec podpořil v tom, aby odmítla nastoupit na protialkoholické léčení před vznikem jejího průlomového alba Back In Black (historku popsala ve svém největším hitu Rehab).
V léčebně se koneckonců málem ocitla kvůli dočasnému rozpadu vztahu se svým milencem a pozdějším chvilkovým manželem Blakem Fielderem, jenž Amyinu náklonnost k alkoholu přebil tím, že ji seznámil s heroinem. Dalším faktorem byl tlak médií a s tím spojená úplná ztráta soukromí, stejně jako tlak promotérů a firmy na další desky a turné. Kapadia názorně ukazuje, že takový nápor na psychiku by těžko zvládala i silnější nátura nepotýkající se s démony závislosti.
Tahle sonda do odvrácené strany úspěchu ale nutí k zamyšlení nad vlastní mírou cynismu, kterou většina z nás uplatňuje vůči takzvaným celebritám. Dokument Amy sice do jisté míry parazituje na mediálním odkazu ženy, která už se nemůže bránit a která se neuměla srovnat se svou rolí světové superstar. Na druhou stranu odhaluje hyenismus médií a jejich konzumentů, kteří jejímu sebezničujícímu vnitřnímu žáru přikládali pod kotel.
Kapadia zařazuje do svého filmu sarkastické vtipy komiků z late-night show na adresu naháněné hvězdy, například že Amy připomíná „reklamu na charitu pro zanedbané koně“. Přitom se ale za jejich světlejších dní předháněli v tom, kdo ji bude mít za hosta.
Kdekdo z nás se patrně škodolibě popásal na slavném videu z úvodního koncertu posledního a posléze zrušeného zpěvaččina turné v Bělehradu, kdy indisponovaná hvězda nebyla schopná zazpívat tón. Tahle scéna ale ve filmu není směšná ani trochu. Je to volání o pomoc a bezmocný pokus o vystoupení z toho showbusinessového řetízkového kolotoče bez obsluhy.
Film Asifa Kapadii narušuje klišovitý mediální obraz jedné z nejtalentovanějších zpěvaček své doby a vrací ji osobnostní integritu a důstojnost.
Chcete mít přehled o aktuálním dění v kultuře? Sledujte kulturní rubriku Aktuálně.cz na Facebooku!
