I rodinné zázemí se může podepsat na preferencích, způsobu mluvy, gestech, hodnotách či oblíbené literatuře a hudbě. S tezí, že gusto zdaleka není tak subjektivní, přišel v 70. letech minulého století francouzský sociolog Pierre Bourdieu, když popsal koncept takzvaného kulturního kapitálu.
To, že opera bývala všeobecně vnímaná jako hodnotnější než popová hudba, je z pohledu Bourdieua do značné míry nahodilé. Vyšší společenské vrstvy se chápáním a oceňováním "vysoké kultury" izolují od chudších obyvatel, pro které je mnohem těžší se v takovém prostředí orientovat, argumentoval.
Kulturní kapitál se tak v Bourdieuově pojetí stal vedle ekonomického a sociálního dalším zdrojem nerovností. Znalost klasické literatury se sice nerovná penězům, člověk z bohaté rodiny má ale větší šanci jí disponovat. Díky tomu může slavit extra úspěchy ve škole, což mu dává lepší vyhlídky k tomu, aby ve studiích pokračoval. A nakonec si třeba víc porozumí se šéfem, až bude hledat dobře placenou práci, daly by se zhruba ilustrovat sociologovy úvahy.
Od té doby uběhlo několik desetiletí. Dnes už neplatí, že společensky uznávaná by byla jen opera a popová muzika nikoliv. Neznamená to ale, že kulturní hierarchie vymizely, jen jsou obtížněji rozpoznatelné, ukazuje kniha Pravidla vkusu. Podílel se na ní kolektiv tvořený sociology Ondřejem Špačkem s Ludmilou Wladyniak a antropology Marií Heřmanovou s Michalem Lehečkou. Vydalo ji nakladatelství Host.
Všežravé elity
Člověk s vysokým kulturním kreditem může klidně číst komiksy, sledovat reality show a poslouchat Taylor Swift, všechny tyto žánry se dnes potkávají také v kulturních rubrikách etablovaných médií. O to složitější bývá zorientovat se v tom, co je kulturně hodnotné. Hranice vkusného a nevkusného je méně zřetelná než dřív, vyplývá z knihy.
"Jako příslušnice kulturní elity si klidně můžete dovolit poslouchat Beyoncé a dívat se na seriály na Nově, ale musíte tyto věci umět zdůvodnit," píše se v publikaci. Jedná se o takzvanou kulturní všežravost, teorii, která začala být uplatňována na konci minulého století. Odkazuje k tomu, že i kulturně vzdělaní lidé nyní "konzumují" také to, co bychom dříve nazvali nízkou kulturou.
Záleží ale, jakým způsobem. Existuje třeba takzvaná ironická spotřeba, kdy dílo, které bylo s vážností zamýšlené pro masy, sledujeme satiricky nebo v něm hledáme jiné vrstvy významu. Třeba když se díváme na komedii Slunce, seno, jahody, abychom na základě toho diskutovali o českém humoru a kultuře 90. let.
To je přece všeobecný přehled
Publikace nastiňuje, že i když dnes může být těžší rozeznat, co má kulturní hodnotu, o vkusu stále do velké míry rozhoduje sociální zázemí a vzdělání. Ambicí českého školství je rozdíly v kulturním přehledu vyrovnávat. Podle hlavního autora knihy, sociologa Ondřeje Špačka ale dochází spíše k opaku. "Škola dává příslib sociální mobility. Při empirickém zkoumání vzdělávacího systému ale zjišťujeme, že se tam rozdíly ještě zvětšují, i když existují jednotlivé výjimky," říká.
Kulturní kapitál, který je vlastní spíše vyšším sociálním třídám, bývá ve vzdělávacím systému nazýván vágními pojmy jako "všeobecný přehled" nebo "studijní předpoklady", vysvětlují autoři. "Neříkáme, že tento člověk měl možnost navštěvovat dobré školy nebo že vyrůstal ve vzdělané rodině, ale prostě že má 'všeobecný přehled'," zmiňují.
Lidé disponující podobnými znalostmi se v tom rádi utvrzují také v dospělosti. "Každý rok se proto diskutuje třeba o tom, co bylo v maturitních otázkách a jestli to bylo adekvátní," uvádí příklad Špaček. "Na kapitály se můžeme dívat i jako na určitý typ her; to, v čem umíte chodit. I proto se spousta rodičů brání jinému školství - chtějí, aby jejich děti měly stejná pravidla, kterým oni sami rozumí," dodává.
Spojitost vkusu a vzdělání jde ještě hlouběji. Pravidla vkusu si například všímají, že české školství klade nepoměrně větší důraz na literaturu oproti dalším uměleckým formám. Je to relikt národního obrození, které odvozovalo českou identitu především od jazyka. Zatímco literatura je v Česku dodnes jediným předmětem společným všem maturantům, zájem o výtvarné umění a hudbu se pěstuje často jen v neseriózně pojatých "výchovách".
Autoři za tímto účelem provedli výzkum mezi pražskými vysokoškolskými studenty. Vyplynulo z něj, že když někdo čte méně, než je považováno za vhodné, stydí se. Pokud se ale nezabývá výtvarným uměním, je mu to veskrze jedno.
Krásné město, lepší lidi?
Kniha se netýká jen vzdělávacího systému. Ukazuje, že sociální původ ovlivňuje také to, jak dnes vypadají města, reklamní cedule, informační systémy nebo proces gentrifikace, to znamená přesun bohatších obyvatel do zrenovovaných, donedávna méně prosperujících částí města.
Podle autorů publikace mají dnes například urbanisté tendenci dělat "města pro lidi", která berou ohled primárně na obyvatele. I do nich se ale zákonitě promítá dobová estetika blízká někomu s určitým socioekonomickým pozadím, kulturním rozhledem, a tedy i vkusem - včetně urbanistů a architektů, kteří je navrhují.
Ondřej Špaček přiznává, že si zde s kolegy sami nastavili kritické zrcadlo - jako pražští akademici také mají estetické preference blízké střední intelektuální třídě žijící ve větších městech.
"Je ale prospěšné si uvědomit, že i na první pohled bohulibá snaha zvelebovat veřejný prostor je vlastně prosazováním určitého typu vkusu," říká sociolog, podle nějž v designově vyladěné metropoli plné výběrových kaváren může vzniknout spousta míst, kde se lidé budou cítit nepatřičně, a to nejen kvůli svým finančním možnostem. "Při řešení estetických aspektů proto tedy nezapomínejme, že jde i o otázky sociální, které mohou mít nezamýšlené důsledky. Představa, že krásnější je automaticky lepší a že tím můžeme snad i 'zlepšit' ty, kdo daný prostor používají, je problematická," upozorňuje.
Jako na spor kulturních a estetických hodnot se podle Špačka dá dívat také na nedávné umístění plastik Davida Černého na obchodní dům Máj v Praze nebo uzavření komunitního centra Kasárna Karlín. To sice bylo navštěvované, ale někteří místní jeho existenci kritizovali s poukazem na hluk a stavební úřad mu nakonec vytknul, že není zkolaudované.
Kasárna Karlín jsou typickým příkladem toho, co autoři v knize nazývají kulturními fabrikami - místy, v nichž investoři nevidí potenciál nebo jsou jako v tomto případě chráněna coby kulturní památka. Dočasně je proto spravují "kreativci", kteří však o ně po velkém úspěchu přijdou a nakonec musí přesídlit jinam.
"Dochází zde ke konfliktu mezi kulturní a ekonomickou frakcí střední třídy. Kde jedni vidí unikátní a autentický kulturní život, druzí vnímají jen hluk a nepořádek," interpretuje Špaček probíhající spor o využití městského prostoru. Zatímco příznivci Kasáren Karlín podle něj oceňují autenticitu nedávno uzavřeného prostoru, odpůrcům může kulturní centrum v bývalém vojenském objektu připadat nevkusné a raději by uvítali "naleštěné multikino", uvádí příklad.
"Ukazuje to na odlišné hodnoty, které lidé promítají do prostorů města, věcí a představ o tom, co znamená dobré trávení času. Je to normální, společnost neustále vyjednává o tom, co má jakou kulturní hodnotu," vysvětluje. Jak případ obchodního domu Máj, tak Kasáren Karlín podle něj ukazuje, že pro občany jsou tato místa důležitá, proto o nich diskutují.
Máme vůbec vlastní vkus?
To, co se zdá být otázkou vkusu, tak ve skutečnosti někdy prozrazuje, kdo má ve společnosti větší moc určovat kulturní hodnoty. "Na první pohled estetický spor prosakuje až na úroveň politických diskusí a projevují se v něm všechny existující společenské nerovnosti," shrnuje sociolog.
Kulturní kapitál podle autorů knihy umožňuje i pochopit, jak se z generace na generaci přenáší společenské postavení člověka, aniž by nutně souviselo s majetkem.
Existuje tedy něco jako osobitý vkus, nebo jsme k tomu, co se nám líbí, odsouzeni původem a prostředím, v němž jsme vyrostli? Kniha individuální stránku věci vůbec nezmiňuje. Sociologové chtěli nasvítit hlavně to, co je na první pohled skryté, vysvětluje Špaček. "Vkus jde nahlížet různými způsoby a my nabízíme jeden z nich. V současné společnosti často vše připisujeme osobnímu rozhodování. Úkolem a možností společenských věd je ale upozorňovat na to, že tyto otázky zdaleka nejsou jen individuální," říká.
Video: Nestíháme stavět byty ani školy. V Česku se čeká na průšvih a pak se řeší (24. 6. 2024)
