"Očkovaní budou číslovaní jako v koncentráku." - "Opatření spojená s pandemií připomínají komunismus." - "Kdo nebude očkován, bude čekat na hranicích jako za minulého režimu." Denně nás bombardují desítky podobných vyšinutých srovnání, založených na pokřivených historických paralelách. Některé pocházejí ze sociálních sítí, jiných se dopustily medicínské kapacity, část vypustili z úst ministři.
Podcast Přepište dějiny si můžete poslechnout zde:
Za těmi emočními výlevy je ale mnohem víc než jen nepochopení dějin a jejich souvislostí. Často vycházejí z předpokladu, že tak jako v minulosti nás chce někdo - stát, nebo nadnárodní organizace - ovládat, manipulovat námi. Tak nějak zákonitě se pak objevují jedinci jako Jaroslav Dušek, kteří vyhlašují, že oni budou žít na divoko, očkovat se nenechají a raději by umřeli jako přírodní indiáni.
Nechme stranou, ve kterých lovištích asi tak Duškovi indiáni ignorující očkování bloudí, zajímavější je přemýšlet o úskalích argumentace. Vlastně se tu předpokládá, že civilizace se svou centralizací, ochranitelstvím a výdobytky je čímsi nepřirozeným. Pak se ale nabízí otázka, proč stejným lidem nepřijdou nepřirozená přečetná centralizační opatření, do kterých se dávno narodili a žijí v nich a s nimi celý život.
Povinné občanské průkazy máme od roku 1953. Také bychom mohli říct, že nás jimi stát manipuluje nebo dokonce že to je zločin komunismu a že nám budou zase stačit obecní domovské listy. Občanka je v této logice nepřirozená, domovský list přirozený je?
Proč se kromě očkování rovnou nevzdat i jiných sociálních a zdravotních služeb, které stát dávno centralizoval. Proč neodmítnout důchod, nemocenskou, pomoc v nouzi, mateřskou, příspěvek na bydlení, školy bez poplatků. Zahoďme očkovací průkazy, které máme od dětství. To všechno jsou státem řízené prvky, které dřív byly lokální nebo nebyly vůbec, takže jsou v duchu odpíračské logiky nepřirozené. A ještě o nás stát shromažďuje data jako na běžícím páse. Že v tom žijeme dlouho, je jen zvyk a proti zvyku by správný indián měl bojovat.
Ve skutečnosti automaticky očekáváme, že nás stát stoprocentně ochrání, zachytí do svých sítí, dokonalých a všeřešících. Ale ty tu také staletí nebyly. Děti umíraly, staří se dožívali nízkého věku a penzi neviděli. Pandemie řádily, nemoci kosily populaci a od státu nikdo moc řešení nečekal, nespoléhal jen na něj.
Na druhou stranu, když už se stát do věci vložil, často jednal přísně věcně a nikoli emočně, jako to dělají politici dnes. Když se roku 1919 parlament zabýval očkováním proti neštovicím, nepředpokládal, že všechno vyřeší a všechny zachrání (a taky bylo před volbami). Nechal si jen předložit podrobnou důvodovou zprávu k očkovacímu zákonu, shromáždil zkušenosti z Británie, Německa, Itálie a dalších zemí. Porovnal si, kolik lidí zemře bez očkování a kolik i po něm, protože nic není dokonalé - a volba mezi tisíci obětí a jejich desítkami byla nasnadě.
My se však zmítáme v emočně vyhrocených kulturních válkách. Srovnáváme dobrovolné očkování s povinnými direktivami komunistické totality. Covidpasy umožňující nám do budoucna uhájit civilizační předpoklad volného cestování připodobníme ke kennkartám vydávaným za nacismu.
Stát v posledních měsících ztratil hodně ze své důvěryhodnosti, a tak mu pomstychtivě chceme odmítnout poslušnost, ani ta data o sobě mu nedáme. Což je emoční, ale hlavně naivní. Stát má o nás dat spoustu a sociální sítě ještě víc. V tom žijeme, nikoli v historické asociaci.
Jistě, můžeme svobodně hlásat leccos, třeba i tu "duškovskou" svobodu žít a umřít na divoko. Ale její hranice stojí tam, kde ohrožuje svobody a práva jiných. Tady si už žádný indián nevystačí s historickou paralelou.
Vítejte u podcastu Přepište dějiny. Martin Groman a Michal Stehlík se dnes věnují pokřiveným historickým paralelám, které se vynořují v souvislosti s očkováním proti covidu. K poslechu na platformách Soundcloud, Spotify, Spreaker, Google Podcast a Apple Podcast.
