Za ty předchozí - v pražském Rudolfinu (2004) a Valdštejnské jízdárně (2017) - by jej kdysi nejspíš prohlásili zasloužilým, či dokonce národním umělcem.
Podcast s Františkem Skálou si můžete poslechnout zde.
Třiašedesátiletý František Skála ale říká: "Vyrůstal jsem za totáče, tehdy si budovat kariéru nešlo, znamenalo by to kolaborovat. Člověk mohl mít zodpovědnost jedině vůči sobě a pracovat pro sebe."
Dnes si záměrně udržuje naivitu. "Vím, že mi informovanost k ničemu není," vysvětluje. "Obracím se k archaickým kulturám, jako nedávno v Austrálii k té, která je 60 tisíc let stará. Potom je pojem aktuálnosti směšný."
"Nikdy jsem neplánoval, že bych chtěl prorazit. Nikdy jsem na tom cíleně nepracoval, spíš naopak," dodává výtvarník.
Některá jeho díla ostatně došla újmy: majitel pražského Paláce Akropolis poničil originální interiér restaurace, který Skála společně s Davidem Vávrou původně navrhl pro československý pavilon na světové výstavě Expo 1992 ve španělské Seville.
"Možná končí jedna epocha," uvažuje Skála. "Ve vlaku jsem si v novinách přečetl, že je opona Státní opery v aukci k mání za 100 tisíc. To je naprostá ostuda a trapnost."
Vítejte u podcastu s výtvarníkem Františkem Skálou. K poslechu zde nahoře v článku nebo na platformách SoundCloud, Spreaker, Google Podcasts, Apple Podcasts i Spotify.
