"Paní doktorka chtěla z pozice lékaře vědět, jak vzniká píseň. Chodil jsem k ní dvakrát týdně a skládal před ní text i hudbu. Vznikla tak skladba Muzikoterapie. Dal jsem ji na poslední album Sám se sebou," říká. Dodává, že po nepříjemné události z roku 2014 vnímá, že je věřící člověk.
To léto byla média plná zpráv o vážném úrazu hlavy, který písničkář Michal Hrůza utrpěl při konfliktu ve Stodolní ulici během festivalu Colours of Ostrava. V bezvědomí ležel v nemocnici a lékaři nedokázali s jistotou říct, kdy a jestli se vůbec probere.
Teď, po třech letech, sedí Hrůza v diskusním sále festivalu Colours of Ostrava a před pátečním velkolepým koncertem s Janáčkovou filharmonií vysvětluje, co ho láká na spolupráci s klasickým tělesem. "Víte, ty moje obyčejné písničky prostě s orchestrem zní lip."
Debata s redaktorem časopisu Reflex Milanem Tesařem má název Muzikoterapie aneb Můj návrat do života, na trénování krátkodobé paměti, již Hrůza po úrazu ztratil, ale přichází řeč až později.
"Z ostravské nemocnice mě převezli do pražského Motola a pak jsem navštěvoval muzikoterapii na Albertově," vypráví Hrůza. "Paní doktorka chtěla z pozice lékaře vědět, jak vzniká píseň. Chodil jsem k ní dvakrát týdně a skládal před ní text i hudbu. Vznikla tak skladba Muzikoterapie. Dal jsem ji na poslední album Sám se sebou."
Když Hrůza zkoušel po úrazu znovu hrát a zpívat, na mysl mu vytanuly vzpomínky na babičku a další předky. Lépe si také vybavoval deset patnáct let staré skladby. U těch novějších mu často vypadávaly texty. Jak však poznamenává, když se na své novější rýmy podíval poúrazovou optikou, nic by na nich neměnil.
Se smíchem dodává, že dodnes nemá diář, což bývá zdrojem komplikací. "Dostal jsem nabídku složit hudbu k jednomu seriálu. Domluvili jsme si schůzku, jenže já na ni dorazil o týden dřív."
Kromě toho, že po úrazu nedokázal skoro rok dát práci své kapele, Hrůza úraz nevnímá jako ztrátové období. "Nikomu to nepřeju, je ale fakt, že když se člověku stane něco špatného, záhy zjišťuje, kolik štěstí a krásy má kolem sebe," říká. "Taky se mi rozvinula empatie. Daleko lépe teď poznám, když se někdo trápí anebo prožívá radostné období."
Mluvilo se také o Hrůzově studiu na vojenském gymnáziu v Moravské Třebové, kam chodil proto, aby ulevil mamince - samoživitelce.
Dospívající Michal ovšem časem začal školu s přísnými pravidly, internátním bydlením a brzkým budíčkem bojkotovat. V roce 1989, ještě před pádem režimu, se z instituce částkou 20 tisíc korun vyplatil. Od gymnázia dostal negativní kádrový posudek a peníze pak mamince a kamarádům splácel sedm let. "Byl jsem rád, že jsem získal práci jako výhybkář," konstatuje.
Zlou dobu mu už tehdy pomáhala překonat hudba - nejoblíbenější akord je pro něj dodnes D dur. A také víra. "Cítím, že jsem křesťan. Po úraze se mi ten pocit vrátil. Zdá se mi, že mi tahle hodnota pomáhá ukazovat lepší cestu," přiznává.
Michal Hrůza také v diskusi zmínil, že v hotelu potkal zpěvačku LP, již ovšem nepoznal. "Našel jsem si ji pak na YouTube a víte, kolik má ta její nejslavnější písnička zhlédnutí? 138 milionů! A tahle hvězda se mnou na baru jen tak kecá," směje se při vzpomínce na autorku hitu Lost On You. Jeho nejsledovanější píseň Zakázané uvolnění má přitom něco přes osm milionů kliků.
Protože Milan Tesař editoval knihu o Jizerské padesátce, zavedl řeč na lyžování. Kulicha z tohoto závodu měl na sobě Hrůza v momentě, kdy v sanitce opouštěl ostravskou nemocnici.
"Ještě v Ostravě za mnou přišel do nemocnice na návštěvu můj dobrý kamarád, scenárista Ruda Merkner. My se kdysi vsadili, kdo Jizerskou padesátku uběhne rychleji, a on mi čepici přivezl jako vzpomínku. Já si to samozřejmě nepamatuju, ale někdo mě s ní vyfotil," vysvětluje.
Mimochodem, Merkner tehdy závod uběhl za šest hodin dvacet minut, zatímco Hrůza o hodinu rychleji.
Ke sportu se Hrůza vrátil v době, kdy se ženou čekali dítě a on kvůli tomu přestal kouřit. Vrátila se mu chuť a síla k pohybu, v obchoďáku si za devět set korun koupil běžky a začal trénovat. "Splnil jsem si sen a přihlásil se na závod. Je to sranda a baví mě, když ve stopě uhýbám osmdesátiletým babičkám," říká autor, jehož skladba zní i v "běžkařském" filmu Padesátka v režii Vojtěcha Kotka.
Legendární závod s ním absolvoval i baskytarista Aleš Zenkl. Protože ale doma neměl lyžařské oblečení, usoudil, že jako náhrada by mohl posloužit hokejový dres. "Pak ho nejvíc rozčilovalo, že na něj všichni volali Achtung, Achtung, pozor, pozor. Byl to totiž dres německého nároďáku," řekl Hrůza.
