Na domácí scéně se zjevili před třemi lety a jejich příchod byl podobně nenápadný jako jejich hudba. Debutová deska táborského dua Kalle, které tvoří partnerská dvojice Veronika Buriánková - David Zeman, původně vyšla jen na kazetě, jejich minimalistický a emocemi nabitý lo-fi rock si ale pomalu získával fanoušky.
Desce přistály dvě nominace na dvě ceny Vinyla za album a objev roku a Anděl v kategorii alternativní hudby, Veronika a David s pokračováním ale nijak nespěchali. Na čas se vrátili ke své předchozí kapele Veena a natočili s ní album. Poctivě koncertovali i s metalovými Nod Nod, kteří slavili úspěchy v zahraničí.
Nové album Kalle vyšlo na začátku listopadu. Jmenuje se Saffron Hills a dvojice ho pokřtí 4. prosince v klubu Futurum Music Bar. Při rozhovoru jsem se dozvěděl, že v Belgii slovo Kalle znamená "kurva", v Německu se tak zase jmenuje seriál, v němž pes vyšetřuje zločiny. Moje teorie, že jím kapela odkazuje na původní jméno Supermana na planetě Krypton (Kal-El), se ale nepotvrdila.
Kalle je prostě kombinace písmen, jejíž zvuk se hudebníkům líbil. I přesto, že později zjistili, že se jedná o typické norské jméno a v překladu znamená zima nebo smrt.
První album Live From the Room vzniklo původně jen jako domácí demonahrávka, přesto se ale stala vaším poznávacím znamením a minimalistická deska sklidila obrovský ohlas. Chtěli jste druhé album pojmout nějak jinak?
Veronika: Spousta známých mě varovala, že druhé album bývá ve stínu toho prvního, že přijetí bývá často vlažnější. Hned na začátku jsme raději přijali za své, že je to deska hlavně pro nás. Udělali jsme ji přesně takovou, jakou jsme my sami chtěli. Dokonce jsme ji na jaře nahráli celou digitálně, ale ta atmosféra se nám oběma nezdála. Bylo to sice hi-fi, zároveň ale chladné, neosobní a až sterilní.
David: A tak jsme se vrátili k analogu. Roky jsem marně sháněl osmistopý pásový rekordér, ale ty, které jsem objevil, buď nebyly v dobrém stavu, nebo stály moc peněz. Až jsem ho nakonec koupil týden předtím, než jsme si naplánovali nahrávání. Záznam je kvalitnější, než byl na debutu, ale není to tak velký skok. Šum mi pro naši hudbu přijde důležitý a kotoučák sám o sobě trochu rachotí. Při detailním poslechu je v tišších částech na desce slyšet.
Když jste se rozhodli natáčet na analog, všechno už pak probíhalo podle plánu?
Veronika: Začali jsme nahrávat v červenci v tom největším vedru, v srpnu jsme už měli termíny odevzdání. My ale deadliny potřebujeme. Navíc jsme cítili, jak se na nás stupňuje tlak. Někde jsme hráli už podruhé nové písničky a lidi se samozřejmě ptali, kdy to celé vyjde na desce.
David: Předtím jsme desku nahráli za odpoledne, teď to trvalo měsíc a bylo to tak náročné, že jsem musel dát výpověď v práci.
Veronika: Byl to ale asi osud. David dal výpověď, vybavil si domácí studio a vypadá to, že mimo jiné bude taky nahrávat další kapely. Všechno do sebe nakonec zapadlo.
Jak jste přišli na název Saffron Hills?
Veronika: Všechno jsme měli nahrané, ale do poslední chvíle jsme nevěděli, jak desku pojmenovat. Nakonec jsme na název přišli na návštěvě u mé babičky, která se jmenuje Šafránková. Ona je bylinkářka a ten den mi zrovna vyprávěla o krokusech. Přijeli jsme domů a najednou jsme věděli.
A co ty kopce? Nachází se tohle místo někde?
Veronika: Když jsem vymýšlela název a koncept obalu, říkala jsem si, že by bylo fajn, kdyby se to všechno odehrávalo v nějakém neexistujícím, ztraceném světě. Ve světě plném kopců a divoké přírody. Písničky jsou právě ze vzdáleného světa, kde žijí zvířátka z obalu.
Na obalu první desky byla liška, teď je tam zase?
Veronika: Tohle není liška, ale kočkovitá šelma. Určili jsme si to s výtvarnicí Simonou Poustkovou, která hraje na baskytaru ve skupině Remek a která nám dělala lišku na desce Live from the Room.
Máte blíž k přírodě, když žijete na malém městě?
Veronika: Máme kousek od domu les a pole. Je to jedna z věcí, které jsou na životě v malém městě skvělé, a určitě prosakuje i do textů. Když v nich mluvím o něčem konkrétním, jsou to příběhy z malé vesnice nebo z přírody. Města tam vůbec nefigurují. Já si slova zasazuju do konkrétních míst a na nové desce jsou to všechno příběhy ze Saffron Hills. Jsou to úryvky příběhů, někdy poetičtější, jindy konkrétnější. Není to ale tolik o nás o lidech jako o konkrétní hudbě, která tyto představy vyvolává.
Do Tábora jste se vrátili z Prahy po dokončených studiích, začali jste pracovat. Jak se do desky promítly nové životní okolnosti?
Veronika: Mysleli jsme, že skončíme školu, vrátíme se z Prahy do Tábora, budeme hrát a do toho pracovat na částečný úvazek. Ty se ale v Táboře moc nenabízí. Mám štěstí, že jsem teď nastoupila do divadla, kde mi vychází maximálně vstříc.
David: Na Tábor jsem měl relativně dobrou práci, ale neměl jsem s ní čas na hudbu. Když dáte pryč stálý příjem a vrhnete se do něčeho vrtkavého, přijde trochu i stres.
Veronika: Situace stála vyloženě: peníze, nebo život? Řekla jsem si, co vlastně řešíme? Je snad jasné, co by mělo být to primární. Život máme jenom jeden a není nic důležitějšího než přátelství, mít dobré lidi kolem sebe a dělat, co člověka baví. Ke stáru si pak člověk může říct: Jo, dělal jsem, co mě bavilo.
David: Veronika Buriánková, důchodkyně, 63 let.
Měli jste nějaké dilema s odchodem z Prahy do Tábora?
Veronika: Prahu mám ráda a nabízí samozřejmě mnohem víc možností. Ale nějak jsme se s Davidem shodli, že nám dává smysl zůstat na malém městě. Představuju si, že tady udělám nějaké kulturní zázemí. Všichni mladí se po vejšce stěhují do Prahy a Tábor stárne víc, než je vhodné.
David: My jsme byli jedni z mála, kteří se po studiích vrátili.
Tábor má tradičně silnou alternativní scénu. Jste její potomci?
David: Spíš nepřímí.
Veronika: To úplně nedokážu říct. V Táboře samozřejmě pořád žije odkaz na to, co se tu dělo v devadesátých letech. Ale když mi bylo patnáct a začínala jsem všechno objevovat, místní kapely jako C, Deverova chyba nebo Sabot akorát končily s hraním.
Na druhou stranu si doteď pamatuju, jak jsme třeba i ve všední dny chodívali na super zahraniční kapely, jejichž koncerty právě tihle lidi pořádali. Zároveň jsme hodně jezdili do Prahy na akce pořádané Silver Rocket. Ti mi umožnili vidět koncerty kapel, jako jsou Unsane, Kylesa, Made Out of Babies nebo Neurosis.
David: Ale i dneska jsou v Táboře lidi, kteří pořádají koncerty. Spoustu kapel jsem objevil i díky místnímu klubu Orion. Internet samozřejmě mnohé změnil, ale osobní vazba je důležitá.
Veronika: Možná teď trochu pomáháme městu tím, že se o nás píše, že jsme z Tábora.
David: Mně se obvykle spojují kapely a města, z nichž pochází. Třeba Houpací koně jsou kapela z Ústí nad Labem a už to tak bude navždy. Nebo Květy a Brno. Je to poznávací prvek, lidi si mají kapelu kam zařadit.
Veronika: Malé město je zvláštní v tom, že i jeho omezené možnosti člověka formují. Hltá i věci, které nejsou stoprocentně podle jeho gusta. Jde na každou kapelu, která tam zrovna hraje, a užije si ji.
Od debutu Kalle jste stihli natočit ještě album své dřívější skupiny Veena, v níž jste se kdysi potkali. Podepsalo se to nějak na nové desce Kalle?
David: Bylo to spíš splacení dluhu. Sedm z osmi písniček bylo starých zhruba osm let, jen jsme je trochu upravili a nahráli.
Veronika: Byli jsme všichni zase v Táboře. Výsledek je takový, že jsme nahráli staré songy a s kluky z kapely se zase víc vídáme, což je paráda.
David: Hráli jsme jen pár koncertů, ale bylo to skvělé. V Kalle se musíme naživo hodně snažit, dávat pozor na loopery, s Veenou je to větší rock’n’roll.
Aby toho nebylo málo, ještě jste hráli s kapelou Nod Nod. Jak to s ní teď vypadá?
Veronika: V případě obou zmíněných kapel je to hodně otevřené. Nikdo úplně nemáme čas, zbylí členové Nod Nod jsou z jiného města, mají rodiny a taky vlastní kapelu Five Seconds to Leave. Po Nod Nod se mi ale často stýská, ve své době to bylo hodně intenzivní, jsme trochu jako sourozenci.
David: Taky mi to chybí, hlavně to, jak jsme byli nahlas. Uvidíme, jak nám půjde skládat nové písničky. S Kalle vznikají velmi jednoduše, s Nod Nod se ale musíme všichni sejít a víc plánovat.
Nod Nod měli skvěle našlápnuto, desku vydali v Anglii, psaly o nich vlivné metalové weby. Jaké jsou ohlasy na Kalle ze zahraničí?
David: Na první desku nebyly skoro vůbec. Během týdne od vydání si už desku ale koupilo nebo o ní napsalo docela hodně lidí z ciziny. V tuhle chvíli je toho víc, než se toho událo za celou éru Kalle.
Veronika: Hned po vydání singlu jsme třeba zjistili, že ho pouští na newyorském studentském rádiu. To bylo příjemné zjištění.
Zdá se mi, že když se o Kalle píše nebo mluví, lidi mají tendenci srovnávat vás se spoustou kapel všech možných žánrů.
Veronika: Docela se bavíme tím, že za námi občas někdo přijde a vyjmenovává kapely, kterým jsme podobní. A my je často vůbec neznáme.
David: Kapely, ze kterých bychom mohli teoreticky čerpat, zase neznají oni. Možná jsme jen hůř zařaditelní, lidi tak mají větší potřebu škatulkovat.
První deska byla vyloženě minimalistická, druhá je mnohem barevnější, používáte spoustu dalších nástrojů. Jaká bude další trajektorie zvuku Kalle?
David: Další desku bychom chtěli udělat akustickou.
Veronika: Mám takový sen, že sestavíme akustickou kapelu, která bude mít hodně členů, a s ní odjedeme na turné.
David: V hlavě už ji máme, akorát ti lidé nevědí, že si na ně myslíme.
V materiálech k desce se píše o tom, že je to váš vzájemný dárek k desátému výročí (nejen) společného hraní. Dá se u vás vůbec oddělit partnerský a hudební život?
Veronika: Myslím, že ne. Je to naprosto provázané.
David: Třeba už tím, že zkoušíme u nás v obýváku.
Veronika: Všude máme roztahané krámy a naše kočička Mína musí ty kabely překračovat. Jsme spolu deset let a deset let spolu hrajeme. Možná prvních čtrnáct dní to bylo jinak, to jsme si stihli popovídat o sobě, zjistit, jak se jmenujeme, a pak jsme založili Veenu. Neumím si představit, že bychom spolu žili a nedělali hudbu.
Deset let je docela dlouhá doba. Jak řešíte neshody? A teď samozřejmě myslím v té hudební rovině.
David: V některých detailech jsme se možná naučili řešit věci přímo, ztratili jsme trochu zábrany. Během natáčení je to malá Itálie, je to intenzivní a impulzivní. Nikdy se ale nestalo, že bychom se neshodli na něčem relativně zásadním.
Veronika: Přijde mi naopak, že neshod je čím dál tím míň. O spoustě věcí spolu ani nemusíme mluvit.
