"Jsem v Praze teprve pár hodin a už jsem se setkala s rasismem i sexismem. V hotelové lobby za mnou přišel starší chlap, ať mu dám číslo svého pokoje, že si spolu užijeme. Ve městě na mě pak rasisticky pokřikovali dva puberťáci. Asi to mají z rapu," odpovídá Olivia Wenzel na otázku, zda je jiné být černá v Česku než v jejím rodném Německu. Dodává, že Prahu nezná a může to být náhoda.
Po chvíli ale usoudí, že vlastně nezáleží, kde je rasismus silnější. "Nakonec je nejhorší to, že nikdy nevíš, odkud to přijde. Můžeš žít deset let v Berlíně a nic se ti nestane, nebo druhý den narazíš na skupinu nácků," nastiňuje, na co si musí dávat pozor.
Do Prahy přijela na festival Svět knihy představit svou prózu Tisíckrát obejít strach, kterou v českém překladu Ondřeje Škrabala právě vydal Odeon. Hlavní postavou je dcera někdejší východoněmecké punkerky a angolského studenta, která hledá své místo ve světě, snaží se přemluvit babičku, aby nevolila krajní pravici, a zpracovává ztrátu bratra. "Pátrá po tom, kde se bude cítit milovaná a v bezpečí. V jejím případě tato otázka bohužel vždy souvisí s rasou," říká autorka.
I ta si často připadá osamělá. "V životě jsem se kvůli tomu, že jsem černá, cítila hodně sama. Společnost mi vždycky dávala najevo, že jsem jiná, i když já sama si tak nepřipadám," zmiňuje Olivia Wenzel podobnost s vlastním životem. "Není to totéž, jako když si běloch zaletí na dovolenou do Ghany a cítí se jiný, protože všichni okolo jsou černí. Jde totiž také o koloniální historii," dodává. V jejím příběhu jsou ale dále humor, ironie a sarkasmus. Podle autorky je vtip prostředkem, jak se vyrovnat s traumaty.
Uprchlíci bližší než babička
Text napsala specifickou formou jednostranného dialogu. Protagonistky, jejíž jméno není známé, se neustále a naléhavě vyptává blíže nespecifikovaná entita. Díky otázkám se postupně dozvídáme více o hrdinčině rodině, vztazích, o partě nacistů, kterou potkala u jezera, i uprchlících, s nimiž "nemá nic společného - a nakonec s nimi sdílí víc než se svou bílou babičkou". Není přitom jasné, zda dotazy pokládá její svědomí, nebo třeba zesnulý bratr. Někdy jsou pichlavé, naléhavé a nepřátelské.
Anonymní hlas se hrdinky často ptá, kde teď je. "Někdy to myslí doslova, ale někdy se ptá, kde se nachází ve svých myšlenkách nebo emocionálně. Je to takový malý trik, který mi umožnil přeskakovat mezi různými vrstvami," vysvětluje.
Protagonistka se nachází jednou v Berlíně, kde žije, jindy se v myšlenkách vrací do východoněmeckého Výmaru, kde vyrostla a který ji jako postsocialistické "bílé město" poznamenal. Ve vzpomínkách ráda cestuje také do Spojených států. Užívá si tam velkou černošskou komunitu a cítí se být její součástí. Dokud si neuvědomí, že k ní nepatří, protože není potomkem zavlečených otroků. V Maroku si zase všímá, že jako první říká, odkud je její otec, a až pak zmiňuje původ matky, i když v Evropě to vždy dělala naopak.
Relativita rasy a to, že se mění v závislosti na kontextu, patří ke stěžejním tématům díla. "V USA se cítím černější než v Německu," píše se třeba v novele. Olivia Wenzel přitom není jediná autorka, která na to, jak silný faktor ve Spojených státech představuje rasa, upozornila. Podobnou zkušenost popsala i slavnější Chimamanda Ngozi Adichie v také česky vydané próze Amerikána.
Psaní knihy odstartoval Trump
Novinka je inzerovaná jako v současnosti populární žánr autofikce. Spisovatelce tato nálepka nevadí, zároveň ji ale považuje spíše za marketingovou. Upozorňuje, že třeba v Dánsku je novela Tisíckrát obejít strach považovaná za beletrii, protože autobiografických prvků obsahuje na tamní poměry málo. "Protagonistkou jsem já tak ze sedmdesáti procent. Je to takový můj avatar," upřesňuje.
Jedná se o její prvotinu a nezastírá, že jí svým úspěchem změnila život. Původně ji přitom začala psát jako divadelní hru, možná fragment, který by mohla načítat třeba pro rozhlas. Do té doby Olivia Wenzel tvořila dramata, i proto má její kniha experimentální formu neustálých otázek a odpovědí.
Příběh začala psát v roce 2016, když byla pozvaná na jednu americkou univerzitu, aby promluvila o své divadelní hře. "Jenže prezidentské volby zrovna vyhrál Donald Trump, a tak jsme si povídali o politice. Všichni z toho byli zničení," vzpomíná. "Pak jsem začala psát. Nejprve jsem měla nějakých osm stran dialogu, které jsem si předčítala nahlas," popisuje. Později ji začalo okolí přesvědčovat, že text nemusí být nutně divadelní, aby fungoval; že si jej člověk může číst i o samotě. "Tak jsem to zkusila a najednou mě literární scéna pohltila. Měla jsem fakt štěstí," říká.
Nakonec si dílo cestu k divadlu stejně našlo, adaptovalo jej hned několik německých divadel. Tak k němu přišel i překladatel Ondřej Škrabal, který jej pro Odeon objevil v berlínském Divadle Maxima Gorkého. Na této scéně působí téměř výhradně nebělošští herci. "Byli vůbec první, kdo se do něčeho takového pustil, a je to skvělé. Lidé si někdy stěžují, že tím vylučují bílé herce. Což je pravda, ale je to jen jediná scéna, kdežto 'barevní' lidé jsou vyloučení ze všech ostatních divadel," tvrdí spisovatelka.
Krajní pravice hledá nepřítele
Nyní se Olivia Wenzel opět obává politického vývoje, stejně jako před pár lety, když začala na textu pracovat. Nejen v Německu podle ní přituhuje a krajní pravice sílí. "Když jsem dnes jela vlakem z Berlína přes Drážďany až do Prahy, říkala jsem si: To je tak krásná krajina. Jak to, že tady žije tolik idiotů?" vypráví s pro ni typickou ironií. Je přesvědčená, že s rostoucí oblibou krajní pravice vždy přichází i nacionalismus. "Tito lidé potřebují nepřítele a spojuje je nenávist," pozoruje.
Literatura to podle ní změnit nedokáže, i když by si to přála. Přesto se k ní dostalo několik pozitivních příběhů. "Potkávám mladé lidi s podobnou životní zkušeností, kteří se v příběhu cítí reprezentovaní. Občas mi zase někdo řekne, že dal knihu přečíst svému bílému sedmdesátiletému otci, který se u ní rozplakal, a to nebrečel poslední dva roky. To jsem nečekala, dojímá mě to a jsem za to šťastná," říká.
Kniha
Olivia Wenzel: Tisíckrát obejít strach
(Přeložil Ondřej Škrabal)
Nakladatelství Odeon 2024, 312 stran, 399 korun
