Retrospektivní výstava fotografa Tona Stana v Galerii hlavního města Prahy odkrývá introspektivní svět jednoho z nejpůsobivějších intermediálních tvůrců současné středoevropské scény. Jeho fotografický jazyk osciluje mezi analytickou přesností a křehkou existenciální výpovědí. Rodák ze Slovenska začal tvořit v 70. letech 20. století a proslavil se zejména svými portréty a akty. Společně se svými kolegy z tzv. Slovenské nové vlny v první polovině 80. let bourali zaběhnutá klišé inscenované fotografie.

Od svých raných prací na Střední umělecko-průmyslové škole v Bratislavě až po nejnovější experimentální série dokládá Stano mimořádnou schopnost překračovat tradiční hranice fotografického média. Kurátorky Magdalena Juříková a Helena Musilová pečlivě vybraly díla, která ukazují Stanův charakteristický rukopis inscenované fotografie, jehož prostřednictvím zkoumá lidskou tělesnost, identitu a performativitu.

Výstava, probíhající od 16. dubna do 24. srpna 2025 v prostorách Městské knihovny, představuje komplexní sondu do umělcovy tvorby, která zahrnuje nejen jeho proslulé černobílé portréty a akty, ale i experimentální série kombinující fotografii s malbou a konceptuálním uměním. Stanova práce, zastoupená ve významných světových sbírkách včetně Art Institute Chicago a Bibliothèque National v Paříži, tak dostává mimořádnou příležitost k ucelené interpretaci svého uměleckého vývoje.

Cesta fotografickou krajinou od mládí po současnost

Počátky Stanova uměleckého vyjádření jsou překvapivě zralé, především jeho školní práce z bratislavské Střední umělecko-průmyslové školy vykazují neobyčejný filmový cit a narativní potenciál. Již zde se začíná rýsovat charakteristický rukopis, který později definuje jeho fotografickou poetiku - schopnost zachytit křehké okamžiky na pomezí inscenace a autenticity. Postupně proměňující se estetika jeho tvorby odhaluje pozoruhodnou kontinuitu autorského myšlení: od raných experimentů s inscenovanou fotografií v 80. letech přes zkoumání tělesnosti a identity v 90. letech až po současné intermediální přesahy kombinující fotografii s malbou. Kritická reflexe jeho vývoje ukazuje, že Stano nikdy nelpěl na jediném výrazovém prostředku, ale neustále hledal nové cesty, jak prostřednictvím obrazu zprostředkovat svůj vnitřní svět a zároveň reflektovat společenské proměny. Každé jeho tvůrčí období tak představuje promyšlenou etapu uměleckého zrání, kde formální dokonalost jde ruku v ruce s hlubokým konceptuálním přesahem.

Skrze série jako "Bílé stíny" autor systematicky destabilizuje binární kategorie identity - gender, tělesnost, subjektivitu - a vytváří vizuální prostor, kde se subjekt neustále proměňuje a uniká jednoznačné identifikaci. Na rozdíl od amerických autorů jako Cindy Shermanová nebo Jeff Wall, kteří pracují s explicitní teatrálností, Stano volí mnohem subtilnější přístup, kde performativita nevzniká skrze přímou inscenaci, nýbrž skrze křehké napětí mezi tělesností a jejím obrazem. 

V portrétní tvorbě Tona Stana se ostré hrany komerční zakázky lámou o autorovu vnitřní optiku - místo povrchní reprodukce skutečnosti nastupuje vrstvený dialog mezi vnějším zadáním a vnitřní vizuální gramatikou umělce. Jeho spolupráce s Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary je toho výmluvným příkladem - série portrétů světových filmových osobností, které vytvořil, i jeho návrh sošky Křišťálový globus (2001) ukazují, jak dokáže Stano balancovat mezi vnějšími očekáváními a svým uměleckým rukopisem.

Na retrospektivní výstavě v GHMP jsou prezentovány nejnovější portrétní přístupy, které posouvají tuto tenkou hranici mezi zakázkovou a volnou tvorbou do další roviny. Stano zde předvádí, že portrét nemusí být pouhou dokumentací, ale komplexní výpovědí o lidské identitě, kde každý snímek vypráví svůj vlastní příběh.

Průzkum hranic fotografického média

Stanovy krajinné instalace jsou nekompromisní intelektuální intervencí, jež systematicky narušuje zažité percepční strategie - skrze prostorová a performativní gesta autor rozkládá ustálené vizuální kódy a nabízí divákovi radikálně nové horizonty. Série "Game Over" z roku 2020 pak přímo manifestuje autorův zájem o hybridní formy vizuálního vyjádření, když propojuje fotografický záznam s prvky digitální estetiky a herní kultury. V nejnovějších pracích kombinujících malbu a fotografické postupy pak Stano systematicky rozvolňuje hranice mezi dokumentem a inscenací, mezi záznamem reality a jejím uměleckým přetvořením.