V místě, jemuž ještě nedávno vévodil obří tmavý člun s uprchlíky od čínského umělce Aj Wej-weje, to dnes hraje barvami. Podél stěn Velké dvorany Veletržního paláce visí obří kusy látky s divokými abstraktními obrazci. Stěn se tak zcela nedotýkají: jako kdyby potřebovaly dýchat, mimoděčně splynout s prostředím.
Autorka monumentální instalace se jmenuje Katharina Grosseová, narodila se v německém Freiburgu, nyní žije v Berlíně a Zázračný obraz, jak dílo nazvala, vznikl přímo pro prostor Národní galerie.
"Jako dítě jsem každý den hrávala takovou hru. Než jsem vstala, musela jsem vymazat stíny na zdi. Vymyslela jsem si neviditelný štětec, kterým jsem přemalovala stíny vrhané parapetem nebo lampou. Stala se z toho posedlost," vypráví sedmapadesátiletá umělkyně, jak se dostala k malování.
"Obraz je pouze clona mezi tvůrcem a divákem, přičemž oba se můžeme dívat na myšlenkové procesy sídlící v cloně z různých úhlů pohledů a v různých okamžicích dějin. Umožňuje mi dívat se na pozůstatky mého myšlení."
Díla Grosseové lze podle kurátora výstavy Adama Budaka zařadit mezi americký land art a německý romantismus pozdního devatenáctého století. "Její práce často integrují přírodní materiály, stromy, kamení, půdu, jsou to jakési hybridy, které překračují čáru mezi přírodou a kulturou," říká.
Zázračný obraz se rodil v berlínské tovární hale, kde po něm autorka díky jeho rozměrnosti chodila. Ve Veletržním paláci ocenila otevřený strop, jímž je možné sledovat, co se děje za stěnami galerie. Význam celého díla, jež chvílemi připomíná jeskynní nástěnnou malbu, jindy zase moře barev, které se přelévá z odstínu do odstínu, si lze domýšlet podle aktuální situace.
Autorka od druhé poloviny 90. let 20. století přestala pracovat se štětci a užívá téměř výhradně průmyslové pistole, s jejichž pomocí rozprašuje jasné akrylové barvy.
"Používám svoje ruce, štětečky, rejžáky, kartáče. Ráda se dostávám do přímého kontaktu s povrchem. Stříkací pistole rozprašují barvu volně, jako nějaký trojrozměrný přístroj napojený na můj mozek. Vejde se tam neuvěřitelné množství barvy a stlačený vzduch prodlužuje dosah a zrychluje pohyb. To znamená, že toho v kratším čase stihnu víc," vysvětluje s tím, že při práci používá i několikametrové tyče, díky kterým dokáže barevně pojmout velký prostor.
Grosseová o svém díle mluví jako o abstrakci, ovšem nikoliv ve smyslu redukce tvarů a významů, nýbrž jako příležitosti posunout návštěvníka do jiné reality.
Ta ostatně v souladu s autorčinou láskou k prostoru zasahuje i před samotnou galerii, kde návštěvníky do útrob Veletržního paláce láká menší pestrobarevný objekt ze dřeva, onoho oblíbeného materiálu autorky.
V nenápadném prostoru za Velkou dvoranou se pak návštěvník Veletržního paláce setká s prací další ženy, jíž je letošní první polovina roku v Národní galerii věnovaná.
Rakouská avantgardní multimediální umělkyně a zásadní postava soudobého ženského umění Maria Lassnigová, která žila v letech 1919 až 2014, má v Praze největší retrospektivu mimo svou rodnou zemi. A místnost, která mapuje její filmovou a animační tvorbu, je dobrým bodem k seznámení s autorkou.
Film a animaci studovala v New Yorku, kde žila v letech 1968 až 1980 a tvořila ve feministické skupině Women/Artist/Filmmakers. Animační plány, poznámky a kresbičky, silně ovlivněné surrealismem, body artem i performancí, dokážou návštěvníka galerie - tak jako čtivý deník - vtáhnout do jejího světa. Posedlost Lassnigové tělem a vlastní sebereflexí je pak dobře vidět hned v první projekci z celé série, v ironicky laděné grotesce Kantate s výtvarnicí v hlavní roli.
Lassnigová studovala ve Vídni primárně malbu a později se také stala první ženou, která v německy hovořícím světě zastávala post profesorky umění. V prvním patře proto retrospektiva pokračuje výstavou obrazů a prací na papíře, od abstraktních děl, která vznikala ve Vídni 50. let, přes malířské experimenty pařížského a newyorského období až po autoportréty z poslední části jejího tvůrčího období.
"Jádrem kompozic autorčiných odvážně expresivních, jasně barevných olejomaleb byla lidská postava, často fragmentovaná, deformovaná a groteskní. Obrazy, kresby, ale také její animované filmy, jejichž námětem je sama umělkyně, hovoří o křehkosti těla, procesu stárnutí a plynutí času, zkrátka o lidském údělu viděném optikou tělesné a psychické zkušenosti," shrnuje kurátor Adam Budak.
