Praha - Rok 2008 byl i rokem Václava Havla. A neobešlo se to bez paradoxů.
Hned od ledna, kdy měl premiéru celovečerní film Občan Havel, který nakonec vidělo v českých kinech přes sto tisíc lidí. Mnohaletý časosběrný projekt Pavla Kouteckého se stal komerčně nejúspěšnějším domácím dokumentem všech dob a návštěvností v kinech dalece předčil mnohé hrané filmy.
Občan Havel představuje unikát i ve světovém měřítku. Neexistuje druhý politik srovnatelného významu, který by se nechal natáčet stovky hodin a poskytl filmařům volnou ruku, jak s materiálem naloží.
Koutecký ovšem na oplátku do natáčení nezasáhl žádnou otázkou ani předběžným rámcem - a celou metráž dává k dispozici Havlovi, aby se prezentoval po svém. Ze snímku se stává exhibice slavného dramatika, který neustále inscenuje události okolo sebe.
Taková ambice pochopitelně není nic apriori zavrženíhodného, ale je dobré připomínat si ji jako Havlovu "divadelní" libůstku i symptom, jehož svůdnosti není v čase mediálních obrazů a nekončícího hraní pro virtuální kamery ušetřen nikdo. Ani intelektuál s image sympatického poplety, který nemanipuluje fakty, ale "jen" zesiluje kontury brundibára, který omylem přišel k moci.
Snímek určitě neslouží jako "vyvážený pohled" na léta přechodu od totality k demokracii, i když svou metodou vyvolává dojem, že jde o nezúčastněné pozorování.
Čtěte také: Občan Havel na Nově truchlivě oglosoval svět
Výsledek spadá spíš pod rámec životopisné tragikomedie, a jestli v ní někdo byl padouchem, pak Václav Klaus. Snímek pro něj nevyznívá lichotivě a právě politické preference a sympatie diváků i recenzentů už dopředu definovaly, kdo a jak snímek přijme.
K paradoxům patří i to, že snímek podpořila a v televizní premiéře uvedla Nova, která se před lety popásala na nemocničních pobytech dnešního exprezidenta. Pokud by došlo na další diskuze o privatizaci veřejnoprávní televize, má dobrý argument. Podívejte, jde to i bez ČT.
Občan Havel má happyend v tom, že ztráta moci učiní z prezidenta opět "člověka", který navíc napíše hru Odcházení. Ta byla druhým bodem havlovského roku: čekalo se na ni skoro dvacet let.
Světovou premiéru měla v květnu za obrovského zájmu médií v pražské Arše - kam doputovala přes několik divadel a ještě v počínajících neklidných dnech grantové bouře.
Nejdříve se hovořilo o Divadle Na Zábradlí, později o Národním divadle. Ve hře pak byly Vinohrady, bývalé domovské divadlo někdejší první dámy, která měla v Odcházení hrát.
Jednání však byla neúspěšná, například kvůli požadavkům Václava Havla na obsazení hlavních rolí. V polovině prosince 2007 pak exprezidet oznámil, že se Odcházení odehraje na prknech Archy.
I jeho inscenace se stala předmětem sporu o Havla bez Havla - tentokrát mezi jeho příznivci. Ti oddanější Odcházení spolu s natěšenými médii vzývali jako ironické podobenství o mechanismech moci, ve kterých morálka prohrává nad touhou po funkci.
Ti racionálnější připomínali, že je to od dramatika-konstruktéra Havla až nečekaně osobní a konkrétní distancování od nových časů, ve kterých kancléře Riegra střídá politik bezskrupulóznějšího střihu Vlastík Klein.
Čtěte také: Návrat dramatika Havla: jak přicházelo Odcházení
Za to se těmto malověrným dostalo výtek, že jen nahrávají Havlovým odpůrcům. Nenapravila to ani pochvala, kdy hře přiznávali jiné kvality: že Odcházení je Havel účtující a melancholičtější než dřív a že jeho stárnoucí kancléř sleduje stěhování "do historie" beznadějně sám uprostřed toho všeho hemžení postav na pódiu.
Mimo Prahu a v zahraničí si z toho ale nedělali hlavu a inscenovali hru jako tragikomickou frašku.
Osudové osmičky
- Počátkem října 2008 převzal Václav Havel Cenu Jaroslava Seiferta udílenou Nadací Charty 77. Bývalý prezident, dramatik a spisovatel ji získal za osmý svazek Spisů.
- Více než osmisetstránková Havlova kniha obsahuje projevy a jiné texty z let 1999 až 2006, loni ji vydalo nakladatelství Torst.
Vše se pak propojilo na sklonku roku v představení Cirkus Havel v brněnském divadle Husa na Provázku - v koláži z osmnácti her, do které Vladimír Morávek a Petr Oslzlý použili i části z Dopisů Olze a z Hvížďalovy knihy rozhovorů Prosím, stručně.
Čtěte také: Ani Havel, ani Láďa, ale divadelní mrtvoly
Bujný postmodernista Morávek z převeliké lásky k Havlovi přeskládal útržky z her a textů do barvitého balábile. Ale přeskládal je tak dokonale, až se v tom sám Havel úplně ztratil - tedy aspoň podle těch, kteří nechtějí z obdivu, z patosu nebo pohodlnosti psát jen o floskule o povedené zábavě a zavřít tak exprezidenta do nekritické rezervace pravdy a lásky.
To by nakonec odpůrcům Havla vyhovovalo nejvíc.
