Slangových názvů pro pervitin se divák ve snímku, který tento čtvrtek začala promítat kina, naučí opravdu hodně. Stejně jako uvidí spoustu způsobů jeho užívání.
Marty Pohl podobně jako ve své hudební tvorbě, kde pod přezdívkou Řezník testuje hranice nadsázky i dobrého vkusu, také ve své filmografii zkouší, co publikum snese. Přitom navzdory všudypřítomným výkalům, zvratkům či bizarním sexuálním praktikám nakonec hlavní zpráva jeho předchozích snímků Párty Hárd a Párty Hárder: Summer Massacre vyzněla pozitivně.
Párty Hárd z roku 2019 byla amatérská hříčka, Párty Hárder už profesionálněji natočený film, který se dostal i do omezené distribuce. A právě tento počin o výletu party outsiderů na "Mácháč" sice uměl diváky zaskočit tím, že tu nepříliš pohlední lidé dělají nehezké věci, nakonec se ale duchem příliš nelišil od amerických teenagerských komedií z přelomu tisíciletí. Kde také korpulentní náctiletí hrdinové často zvraceli či souložili, ale v jádru ty filmy byly leckdy i empatické k outsiderům, chtěly říci, že mládežnická tvorba nemusí být jen o hezkých lidech z Beverly Hills.
Nyní se Pohl pokouší přenést podobnou estetiku do fiktivnějšího rámce. Vaření pervitinu je sice bohužel v některých částech Česka častější "volnočasovou aktivitou" než prázdniny na Máchově jezeře, ale Na plech se přece jen nestylizuje jako film ze života, nýbrž coby drzá variace na různé gangsterské a drogové komedie.
Protagonista v obleku, s ozdobnou sponou na kravatě, hladce oholenou tváří a fešným účesem se ocitá v oddělení firmy, kde všemu vládnou burani.
Vulgární, žoviální šéf v podání Tomáše Jeřábka je posedlý svým projektem jménem Šlahoun, tedy svérázně tvarovaným pisoárem, který by byl k dispozici ve frontách na hudebních festivalech. Jeho model a různá vylepšení jsou přítomné v kancelářích a dočkají se během snímku mnoha využití, jež nebudou úplně lahodit oku diváka.
O příliš lepší není ani situace se služebním bytem. Vybydlený panelák kdesi v ghettu je plný lidí, kteří už existenčně nemají kam spadnout. A když hrdina naivně vyběhne s nalezeným batohem na ulici za dívkou, která si ho tam zapomněla, náhle končí na policejní stanici, neboť zavazadlo bylo pochopitelně plné pervitinu nasáčkovaného na prodej.
Tím startuje zápletka, v níž se Severa paralelně se snahou uchytit se v nové práci musí vyrovnat s vnucenou rolí policejního informátora. Infiltruje tedy sousedy, kteří vaří místní proslulé "matro", ale kromě kvalitního produktu neoplývají zrovna podnikatelským nadáním. Protagonista jim nabídne své služby.
Odtud dál se rozjíždí jakási severočeská parodie na seriál Perníkový táta a filmy či série s příbuznou tematikou. I když ten příměr je pochopitelně použit ve velké nadsázce - kromě komických situací vyvěrajících z toho, že někdo podomácku vaří drogy, tato díla mnoho společného nemají.
Marty Pohl tentokrát angažoval spoustu převážně romských neherců, kteří už budou českým divákům známí, ať je to přirozený talent Julius Oračko známý z filmů Petra Václava Cesta ven a Skokan či stand-up komik Daniel Ferenc. Režisér s nimi pracuje podobně jako se svými dřívějšími protagonisty: nechává je ztělesňovat různá klišé nebo stereotypy a naopak je přehání či nadsazuje.
Romové tu kradou, fetují, vaří pervitin, ale také se třeba vyprazdňují do koše, když je zrovna toaleta v bytě obsazená. A pak se utřou do záclony.
Poměrně volně vystavěný snímek opět prokazuje, že jeho autor je stále více nadšenec než filmař a prostě se rád baví různými nápady, aniž by je příliš promýšlel. Zrovna práce s klišé tu však není samoúčelná a nahodilá. Představitelé většinové společnosti se na plátně nechovají o moc lépe - a kdyby si měl člověk vybrat pobyt mezi chlapáckými karikaturami kolegů ve firmě, nebo mezi Romy, sympatie by se v průběhu příběhu dost možná přelily na druhou stranu.
V tomhle je Pohl mnohem chytřejší než spousta českých mainstreamových komedií "ze života", které často stereotypy jen ukazují a tváří se, že je na nich kus pravdy. Snímek Na plech testuje "na první dobrou" především schopnost diváků vydržet obří množství tělních tekutin na obrazovce. V pozadí je ale spíše snaha otestovat schopnost překonat počáteční odpor a podívat se na hrdiny v jiném světle.
Bohužel i tento "trik" působí schematičtěji než v režisérových předchozích pracích. Už proto, že tentokrát se snaží odvyprávět příběh s o trochu větším obloukem - jde tu o souboj dvou drogových gangů, o podvojný život protagonisty, ale také o odhalení dávných rudolfinských tajemství včetně toho, kdo byl před mnoha staletími "císařův pikař".
Na plech je z čistě žánrového hlediska trochu ospalá drogová jízda. Autoři sem tam pohodí zábavný nápad, ale příval scén, v nichž figurují lidé pozvracení od hlavy k patě, začne být s průběhem času spíše otravný. A šokovat či znechutit asi dovede hlavně někoho, kdo díky vtipnému filmovému plakátu odkazujícímu ke snímku Pelíšky vyrazí omylem na rodinnou podívanou.
Vlastně se zdá, jako by se Marty Pohl tímhle vtipkováním sám zavřel do pasti. Chce být zároveň odvážný a prolamovat tabu, ale v lecčem je jeho filmová tvorba celkem krotká. Což potvrzuje závěrečná scéna, která jako by tam byla připsána čistě proto, aby bylo každému jasné, že drogy jsou špatné.
Film
Na plech
Scénář a režie: Marty Pohl
Bontonfilm, v kinech od 23. ledna.
