Recenze - Jeden z kolegů filmových kritiků na adresu karlovarského festivalu poznamenal, že je to akce, kde hezcí lidé chodí na ošklivé filmy. Rozdíl mezi líbivou image akce a tíživými sociálními tématy řady filmů v programu se u debutu srbské režisérky Maji Miloš stírají. Její snímek Klip je totiž ošklivý film o hezkých lidech.
Konkrétně film vypráví o dospívající dívce Jasně žijící v srbském městečku, kde svůj čas dělí mezi divoké večírky, souložení s jedním z místních chlapců a pózování pro mobilní telefon. Rozhodně přitom nejde jen o další výpověď o ztracené generaci mládeže utápějící své úzkosti a deprese v sexu, drogách a multimédiích.
Snímek se, pravda občas těsně, ale přece spolehlivě výhýbá zjednodušující kritičnosti, zbytečné vyhrocenosti a dá se říct, že i efektní šokantnosti. Může to vypadat podezřele u filmu, který obsahuje explicitní sexuální scény, ale točit o současné mládeži a vynechat sex je jako dělat válečný film bez jediné bitvy.
Sex je v Klipu dokonce jedním z ústředních modelů mezilidských vztahů mezi postavami. Souložení je tu pojaté jako kombinace výkonnostní disciplíny a spektáklu. Úplně nejčastější jsou ve filmu scény felací, které si Jasnin partner nahrává na mobilní telefon a které pak postavy detailně rozebírají jak co do velikosti a proporcí chlapcova penisu, tak co do kvality dívčiny techniky.
Mobil je ostatně pro Jasnu jejím nejintimnějším partnerem, kterému hrdinka věnuje nejvíc své pozornosti i nejvíc důvery. Film natočený na digitální materiál využívá množství záběrů pořízených na mobilní telefony, ale nedá se hovořit o tom, že by tahle technika nějak výrazně ovlivnila celkový styl filmu. Záběry pořízené z mobilu mají spíš podobnou funkci jako scény souloží - otevřeně ukazují konkrétní podobu toho, co postavy a jejich jednání formuje.
Naprosto zásadní je pro vyznění filmu jeho zasazení do současného posttotalitního Srbska. Více než u amerických party filmů tu totiž vynikne osamělost a vykořeněnost teenagerů oblečených do drahých a nabýskaných šatů, ale obklopených rozpadlými domy a žijících s rodiči, kteří existují v úplně odlišném světě. Silně to vynikne ve scéně, ve které si Jasna prohlíží staré fotografie členů své rodiny a kde se ukazuje, že její přístup k fotografování je hodně odlišný.
Podobně její neschopnost vytvořit si vztah k faktu, že její otec umírá, ukazuje propast mezi chátrající minulostí a přítomností, jež existuje na jejích troskách.
