Projekt se jmenuje podle Petříčkovy knihy z roku 2009. Kvůli ní se autor před lety začal scházet s kurátorkou Jitkou Hlaváčkovou a malířkou Kateřinou Štenclovou, z jejichž diskusí výstava postupně vznikla.
I kvůli pandemii koronaviru přípravy nakonec zabraly osm let, konstatovala Hlaváčková na úterní vernisáži. Té se v zaplněných sálech galerie zúčastnily odhadem dvě stovky lidí.
Dvaasedmdesátiletý filozof a estetik Petříček, profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, při té příležitosti vzpomněl na obhajoby diplomových prací z pražské Akademie výtvarných umění. Jedno ze studentských děl tehdy spatřila umělkyně Adriena Šimotová a v reakci na něj se rozplakala. "Všem bylo jasné, že tohle je dílo. Že tam není o čem diskutovat. Ale já nad tím začal přemýšlet: byly to slzy radosti z toho, jak se něco povedlo. Na slze však nepoznáte, jestli je to slza radosti, nebo smutku, je tam obojí," uvažuje Petříček.
Radost v tomto případě spočívala v tom, že "uvnitř našeho světa vzniklo něco, co nás z něj vytrhlo", interpretuje situaci. "Ten smutek tam byl, ale jen na chvíli. Pak zase přichází radost. Právě proto, že jsme takové smrtelné bytosti ze světa, který nám zjevně nestačí a ze kterého se nemůžeme vytrhnout, takže jej pořád obracíme naruby. Právě proto máme umění a to je ta největší radost. I když někdy je nám u toho smutno," pravil Petříček, načež se slovy "nerozplačte se, pobavte se" vyzval účastníky vernisáže, aby si prohlédli výstavu.
Ta zabírá několik sálů. Zahrnuje práce více než čtyř desítek autorů včetně již nežijících Adrieny Šimotové, Márie Bartuszové a Jiřího Načeradského, současnic Kateřiny Šedé a Evy Koťátkové nebo z nejmladších Kristiny Láníkové a Julie Kopové.
Speciálně pro sály Městské knihovny vytvořili nová díla Martin Zet, Michal Kindernay nebo Zbyněk Baladrán, jehož obrazová série nazvaná Jarmark umění zabírá celou místnost. Tvoří ji desítky podobných akrylových maleb na plátně vyrobených technikou patinování. Na jejich zadní stranu autor rozepsal své teoretické úvahy o umění a jeho společenské roli.
Na několika místech projektory ukazují Petříčkem vybrané citace z knih teoretika umění Georgese Didiho-Hubermana nebo filozofů Jean-Luca Nancyho a Jacquese Derridy. Jedna část výstavy se tematicky točí okolo přírody, druhá shromažďuje konceptuální díla, další spíše reflexivní práce.
Do více místností člověk vchází jakýmsi tubusem či průchodem od architekta výstavy Richarda Loskota. V jednu chvíli zase stane před velkoformátovým vibrujícím foliovým zrcadlem umělkyně Magdaleny Jetelové, které rozostřuje vnímání reality. Evokuje permanentní nestabilitu a je na něm napsáno, že to "esenciální již není patrné".
Podle kurátorky Hlaváčkové patří k východiskům projektu Petříčkova premisa, že obraz nic neukazuje ani nevysvětluje, nýbrž že cosi způsobuje. "Abychom tuto tezi naplnili, rozhodli jsme se vytvořit sled jakýchsi vizuálních událostí. Aby vzniklo prostředí, ve kterém člověk ta díla skutečně prožije a něco si z nich odnese," vysvětluje Hlaváčková, proč jednotlivé práce na výstavě nedoprovází vysvětlující komentář.
Obraz nelze jednoduše překládat do slov, pokračuje kurátorka. "Obraz nic nepředvádí, není jen ilustrací ani vizuálním zprostředkováním myšlenky, nýbrž specifickým způsobem, jak podnítit myšlení," uzavírá Hlaváčková.
V rozhovoru pro aktuální číslo časopisu Qartal filozof říká, že návštěvník výstavy by se měl zbavit toho, co ví. "Aby nechodil kolem a neříkal, že tohle je konceptualismus a tamto minimalismus. Aby pochopil, že každé dílo nebo obraz je manifestací pohledu umělce. A já si musím osvojit umělcův pohled, dívat se jako on," vybízí Miroslav Petříček.
Ten si vybavuje, jak v pařížském Centre Pompidou roku 1985 uspořádal výstavu francouzský filozof Jean-Francois Lyotard. "Byla strašně pedagogická. Divákovi tam stále někdo povídal, co vlastně vidí, existuje k tomu obrovská záplava vysvětlujících textů. I když jsem byl zpočátku fascinovaný tím, že filozof může udělat výstavu, po letech jsem k tomu pojal příšernou nedůvěru. Něco tak pedagogického se málokdy vidí," vysvětluje Petříček.
Právě proto v Městské knihovně lidi žádné vysvětlující texty nečekají. "Divák by měl přemýšlet, proč jsou vedle sebe obrazy, které zdánlivě nesouvisejí, a spojitosti hledat," říká filozof.
V jedné místnosti jsou mezi díla profesionálů umístěny rovněž práce čtyř neškolených tvůrců, kteří bývají řazeni ke stylu art brut. Zastupuje je komunitní centrum zvané Ateliér radostné tvorby. To v Praze desátým rokem slouží umělcům, kteří jsou nezařaditelní a většinovou společností bývají nechápáni nebo odmítáni.
