Najednou ale čteme o městečku na okraji monarchie, kde místní kráčejí po hladině rybníka, hraním na železnou píšťalu lámou kvádry kamene a vlci chodí v neděli ráno do vesnice hlídat domovy s dětmi, když jsou rodiče v kostele. Andělé tu mají tak velká křídla, že se jim těžko usedá do kadibudky.
Tyto výjevy nabízí pozdní prvotina Miroslava Hlauča nazvaná Letnice, kterou nedávno vydalo nakladatelství Paseka. Sedmapadesátiletý autor se narodil na Slovensku, vystudoval klinickou farmacii a kromě ní režii na pražské DAMU či filmovou vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracuje v oblasti medicínského výzkumu, čas mimo laboratoř či kongresový sál už ale léta tráví psaním. Česky, tedy v osvojeném, nerodném jazyce. Jako by i on sem spadl z dávných časů, k nimž odkazuje floskule "renesanční osobnost".
Na prvních stránkách může Hlaučova próza působit jako bohapustá fantasmagorie. Ocitáme se v letničním období roku 1903. Horské městečko Svatý Jiří pozapomenutě leží stranou líných řek a širých rovin.
Díky tomu, že vypravěč může nahlížet do místní kroniky, kterou sepisuje kněz Metoděj Třiačtyřicátý a psali ji i předchozí Metodějové, postupně pronikáme do imaginárního světa. Vyzařuje kouzlo magického realismu, jak bývaly označovány romány kolumbijského držitele Nobelovy ceny za literaturu Gabriela Garcíi Márqueze, avšak převedeného na středoevropský způsob. Něčím to připomíná prózy Bruna Schulze, něčím zase starší filmy Juraje Jakubiska.
Svatý Jiří má svá pravidla. Když místním došla jména z kalendářů, začali pojmenovávat děti podle postav z knih. A shodou náhod jsou ta jména "mluvící", takže na nositele přenášejí leccos z původních předobrazů: Odysseus Pastýř se tudíž ze Svatého Jiří jako jediný vydá na dlouholeté putování světem, až ho místní už mají za mrtvého a vytvoří mu prázdný hrob. Jenže on se právě onoho roku 1903 vrací a my tak můžeme sledovat další Odysseův návrat, který je zároveň i kristovským zmrtvýchvstáním.
Odysseus nejenže dorazil obohacen o jmění a zkušenosti, ale také o vědomí, že starý dobrý svět bohužel končí. Chápe, že expanze monarchistické moci úřední i průmyslové dosáhne svým chapadlem až do Svatého Jiří. A snaží se připravit zdejší rodáky na to, že se lecčeho budou muset vzdát, protože je to neslučitelné s věkem rozumu a exaktních věd.
"A proč nemůže zůstat všechno tak, jak je? Vždyť jak je, dobře je! Nebo ne?" ptá se jeden z místních. "Měli by nás za blázny, chodili by se na nás dívat jako na toho bezzubého medvěda u kolotoče za městem." - "Svět tam venku je bláznivý, ale je v přesile a tlačí se sem k nám!" odpovídají ti, kdo z novin či vyprávění už tuší. A Odysseus smutně ví: "To oni jsou svět. A my jsme pro svět ti divní."
A tak do Svatého Jiří přichází řád moderní doby. Někteří lamentují, že před staletími se při nájezdech Tatarů měly dostavět plánované hradby a izolovat horské městečko od světa, na to už je teď ale pozdě.
Hlásaný pokrok nového století s sebou nese erozi komunitní sounáležitosti. Nahrazuje ji prospěch kynoucí těm, kdo se derou nahoru bez ohledů a skrupulí. Mojžíš Krčmář, jenž po desetiletí dotoval provoz místní hospody ze jmění, k němuž šťastnou náhodou a ne tak úplně poctivě přišel, se musí na stará kolena učit vydělávat na zákaznících. Myslivec už nebude zabíjet zvěř domluvou a omluvou, ale puškou, i když se bojí, že tím někoho postřelí.
Celá obec řeší, zda novoty přijmout jen naoko a předstírat je při příchodu turistů či úředníků, anebo se s nimi ztotožnit. Nová doba se zdá být i docela lákavá: necivilizovaný emocionální svět 19. století zjevně skončil, takže v okresním městě ruší vojenská kasárna a transformují je na sanatorium pro choromyslné, neboť Vídní už se šíří učení Sigmunda Freuda.
Zároveň ale nikdo z protagonistů netuší, co ví každý čtenář: že za deset let ta opravdu velká válka teprve přijde.
V Letnicích tedy čteme o nástupu moderní éry před více než 100 lety. Není ale nikterak těžké si tento aspekt aktualizovat - oslovuje i naše dnešní strachy z budoucnosti. Každá taková změna si žádá nejprve vzdát se onoho původního a teprve potom vidět, co je zač to nové. Děláme krok do neznáma, leč netušíme, kam povedou ty další. Ve Svatém Jiří mají Odyssea, i ten ale jenom tuší.
Miroslav Hlaučo nicméně nesepsal prvoplánovou alegorii. Román je už na první pohled obdivuhodný stylem - takovým tím ručním psaním, kdy každá věta zní, je pečlivě promyšlena a teprve poté napsána. Díky čemuž pak skutečně vypráví: někdy rychle posouvá děj, jindy udělá intertextový či situační žert, onehdy zas potěší nečekaným nápadem či zvratem.
Celé zasazení příběhu zmrtvýchvstání do letničního období si až pozoruhodně pohrává s biblickým novozákonním líčením Kristova osudu a jeho poslání, jímž byla naděje. Ale také vědomí, že běh věcí je dán, že to, co se má stát, se musí stát. Zároveň kniha využívá archetypální příběh souboje dvou bratrů o jednu dívku, pohrává si s mnoha reáliemi a dějinnými událostmi. Vše je tu mnohorozměrné, opulentní, vychytané. I zcela proti srsti současné české prózy: žádné přebujelé city a emotivní reakce; místo toho empatie, radost z literární hry, experiment. Tady se při četbě nehltá, tady se každé sousto vychutnává.
Pisatel méně moudrý by příběh dovedl až do fáze, kdy moderní doba skutečně přišla do Svatého Jiří. Aby i línému čtenáři bylo jasné, jak to dopadlo. Hlaučo děj zastaví ve chvíli, kdy je vše připraveno a místní mohou otevřít vrata. Protože víme, co 20. století přineslo, zbytek si můžeme domyslet. Vypravěč už dryáčnické líčení destrukce nechává naší představivosti.
Hlaučovy Letnice jsou takový nahý v trní. Jako by současnost neskýtala dost problematických témat k řešení, mohou namítat angažovaní kritici, podle nichž má literatura napravovat problémy našich životů. Miroslav Hlaučo nejspíš ví, že knihy nic takového nesvedou, protože ti, kdo by napravení potřebovali, je nikdy číst nebudou. Literatura nám může svět pouze nově a lépe zobrazovat, čímž rozšíří naši senzitivitu. Tento román to dělá měrou vrchovatou.
Kniha
Miroslav Hlaučo: Letnice - Rozpomínání na konec světa
Nakladatelství Paseka 2024, 384 stran, 399 korun.
