Odpověď hledá americká profesorka východoasijských studií Susan Napier v knize nazvané Mijazaki a jeho svět, kterou v českém překladu Jany Hejné nedávno vydalo nakladatelství Paseka. Během osmi let rešeršování a psaní autorka zúročila poznatky z vlastních seminářů o japonských žánrech anime a manga, stejně jako o samotném animátorovi. Text z roku 2018 obratně balancuje na pomezí akademického a populárně naučného stylu, doplňuje ho pouze několik fotek z rozebíraných filmů. Kdo preferuje velké obrázkové publikace na lesklém papíře, uspokojí ho spíš česky vloni publikovaná Ghibliotéka.
Susan Napier v úvodu prozrazuje, že když na Tuftsově univerzitě v USA přednáší o Mijazakim, snaží se studentům vysvětlit, nakolik se charakteristické rysy režisérovy osobnosti promítají do jeho snímků. Tím autorka zároveň předestírá, jaký přístup k životu a dílu japonského mistra bude uplatňovat následujících 350 stran. Filmy Laputa: Nebeský zámek, Porco Rosso nebo Zámek v oblacích nevnímá primárně po příběhové či stylistické stránce. Jsou pro ni především zprávami o Mijazakiho světonázoru.
Aby své psychoanalytické čtení 11 celovečerních děl měla oč opřít, začíná výpravou do dětství a dospívání. Popisuje, jak režisér narozený roku 1941 do privilegované rodiny vnímal druhou světovou válku.
Děda, otec a strýc vedli továrnu na výrobu součástek pro japonské stíhačky Zero, a přímo tak profitovali z válečného běsnění. Odtud údajně pramení filmařův ambivalentní postoj k technice, kterou sice obdivuje, ale zároveň si uvědomuje její destruktivní potenciál.
Mijazaki vyrůstal v honosném domě na předměstí Tokia, daleko od hrůz, které zpříma zakusil například jeho budoucí kolega Isao Takahata, autor jímavého anime Hrob světlušek z roku 1988. Přesto Mijazaki zažíval pocity bezmoci a viny, jež se podle akademičky staly pilíři jeho fikčních světů. Podobně formativní vliv na něj prý měla matčina tuberkulóza, potažmo strach z její smrti. Ačkoli sám animátor takový výklad odmítá, Susan Napier je přesvědčena, že právě dětské trauma se stalo katalyzátorem jeho umělecké činnosti.
K Mijazakiho pacifismu se později přidal odpor k autoritám. Ten ještě zesílil, když s nelibostí sledoval prozápadní směřování a neřízený ekonomický růst své vlasti, což prý zavdalo podnět k postapokalyptickým vizím například ve filmu a manze Naušika z Větrného údolí.
Stejně jako mnozí japonští studenti se také Mijazaki v 60. letech přiklonil k levici. Když roku 1963, ve 22 letech, začal pracovat pro společnost Tóei Animation, patřil k aktivním členům odborů.
Susan Napier jej současně charakterizuje jako učebnicového workoholika. Své zaměstnance ve studiu Ghibli, založeném roku 1985, zahrnoval extrémním množstvím práce. Předpoklad, že se všichni budou věnovat animaci stejně umanutě jako on, později vedl ke konfliktům a odchodu některých spolupracovníků. Podobných rozporů a temnějších stránek Mijazakiho osobnosti se akademička občas zlehka dotkne, blíže je ale nezkoumá.
Plastický portrét dětství
Kniha zachovává hlavně obdivnou perspektivu, jak dosvědčuje množství superlativů při představování jednotlivých filmů, odpovídající spíš fanouškovské recenzi než akademické eseji. Zápalu pro Mijazakiho dává autorka průchod hned na začátku. Zaujatě líčí, jak navštívila město Nagoji, kde vznikla replika venkovského domku z filmu Můj soused Totoro.
Nebylo by ovšem fér označovat její psaní za jednostranné a nekritické. Udržet mírně skeptický odstup jí pomáhá mnoho sekundárních zdrojů. Ke slovu se vedle Mijazakiho, s nímž vedla několik rozhovorů, dostávají odborníci a spolupracovníci.
Trojice počátečních biografických kapitol díky tomu nabízí jeden z nejplastičtějších portrétů Mijazakiho dětství. Autorce zde přišlo vhod, že nebyla zatížená japonskými kulturními zvyklostmi. Tamní společnost se k odkrývání soukromí významných osobností staví oproti Západu poměrně rezervovaně. Podstatnější překážku však představovalo tajnůstkářství samotného Mijazakiho, který s přibývajícími roky vystupuje na veřejnosti stále vzácněji.
Zbývající kapitoly se chronologicky věnují všem jeho celovečerním filmům vyjma letošního Chlapce a volavky. Jeho krátkometrážní a seriálovou tvorbu kniha téměř úplně opomíjí. Stejně tak podíl na dílech mnoha jiných tvůrců. Z umělcovy neméně pestré komiksové činnosti publikace vyzdvihuje pouze mangu Naušika z Větrného údolí, které předcházel stejnojmenný film. Susan Napier vždy krátce nastíní inspirace a společenské okolnosti vzniku. Největší prostor ale zabírá komentované převyprávění obsahu.
Filmy někdy popisuje skoro scénu za scénou, v důsledku čehož se čtení stává lehce předvídatelným a vysilujícím. Spisovatelka se při tom zaměřuje především na témata prolínající se celým Mijazakiho dílem, od nostalgických návratů do dětství coby říše ztracené nevinnosti přes silné ženské hrdinky po temné vize environmentální zkázy. Leitmotivem knihy je hledání paralel mezi osobním životem a tvorbou. Z mužských postav se při tomto psychologizujícím přístupu stávají otcovské figury, z ženských zas mateřské.
Zvolený úhel pohledu dobře vystihuje věta "i tato scéna odráží vnitřní zmatek jedenapadesátiletého muže", jejíž variace padne v každé kapitole několikrát. Z mnoha významů, které snímky studia Ghibli skrývají, se Američanka zaměřuje převážně na ty, jež lze nějak vztáhnout k Mijazakiho životu. Filmy se pro ni stávají klíčem k pochopení jednoho z mnoha lidí, kteří na nich pracovali. Nezajímá ji, jak jsou vyprávěné, natož kterak se v průběhu času proměňovala technika animace.
Bublina splaskla
Autorka se tolik upíná k obsahu, respektive poselství filmů, až ze zřetele ztrácí stejně důležitou formu. Nejasná nebo nicneříkající sdělení typu "v klasickém flashbackovém stylu plátno potemní a ozve se vzletná hudba" prozrazují, že formální analýza není její silnou stránkou. Dává tedy smysl, že se do ní moc nepouští. Jenomže když si pokaždé vyzobe jen několik motivů, místy to vypadá, jako by dílo chtěla napasovat do předem vytvořené škatulky.
Třeba Můj soused Totoro a Doručovací služba čarodějky Kiki z konce 80. let jsou pro akademičku dva různé pohledy na tehdejší japonskou ekonomickou bublinu. Totoro podle ní ukazuje, jak se lidé unavení kapitalismem uchylovali k agrární minulosti a oslavovali venkovskou pospolitost či život v souladu s přírodou. V Doručovací službě zase spatřuje souvislost s osamostatněním mladých Japonek a jejich aktivnějším zapojením do pracovního procesu. V oscarové Cestě do fantazie z roku 2001 pak Mijazaki podle autorky předvedl, k čemu došlo, když bublina splaskla.
Podobné interpretace jsou bezesporu podnětné, dozvídáme se mnohé o tamní politice a společnosti. Poněkud ale zaniká, že Mijazakiho filmy publikum neokouzlují jen proto, že vyjadřují osvícené myšlenky svého tvůrce, ale i tím, jak jsou udělané.
Hajao Mijazaki takovou redukci v jednom rozhovoru výslovně odmítl, když prohlásil, že netočí filmy, protože by jimi chtěl předávat svůj pohled na svět, ale aby dělal radost divákům. Některé jeho názory, například že by se mladí Japonci měli vdávat a zakládat velké rodiny, nadto ani nezapadají do obrazu progresivního feministy, který se Susan Napier snaží vytvořit.
Hrst historických fakt, letmé nakouknutí do zákulisí studia Ghibli a hodně psychoanalýzy. Když dojde na filmy, prim hrají biografické elementy, ne vnitřní mechanismy a postup práce. Ten lépe osvětlí dokumenty The Kingdom of Dreams and Madness z roku 2013 nebo novější minisérie 10 Years with Hayao Miyazaki.
Susan Napier ve svém zasvěceném textu nabízí od každého trochu, do větší hloubky ale navzdory freudiánskému výkladu paradoxně nepronikne. Její kniha nejlíp obstojí jako průvodce pro čtenáře a čtenářky, kteří se v Mijazakiho světě živých barev a mytických stvoření teprve rozkoukávají. Nezavede je do skrytých zákoutí, ale zvýrazní základní orientační body. Vzhledem k minimu tuzemské literatury na dané téma to nakonec není tak málo.
Kniha
Susan Napier: Mijazaki a jeho svět
(Přeložila Jana Hejná)
Nakladatelství Paseka 2023, 324 stran, 499 korun.
