Kniha, již vydalo nakladatelství Host, mapuje Škvoreckého "život první", tedy léta strávená v Československu předtím, než roku 1969 odešel do Kanady. Publikace kromě jiného narušuje konvenční obraz tvůrce, jenž byl v trvalé opozici ke komunistickému režimu a jehož dílo se z tohoto důvodu stalo terčem cenzury.
Bylo by jistě absurdní označovat Josefa Škvoreckého, jehož sebrané spisy prozatím mají 43 svazků, za autora jedné knihy. Jedna ale v jeho životě přece jenom hrála významnější roli než ostatní: Zbabělci, slavná prozaická prvotina, která směla vyjít teprve deset let po sepsání. Na přelomu let 1958 a 1959 vyvolala skandál, respektive kampaň režimních struktur proti literátovi. Ten byl od té doby zaškatulkován jako opozičník, jemuž jsou nejen marxistická estetická dogmata cizí.
Do značné míry tomu tak skutečně bylo, Michal Přibáň ale ukazuje, že Škvoreckého postoj ke komunistickému systému měl více kontur. Což je mimochodem evidentní, pokud si Zbabělce přečteme s nepředpojatým pohledem. Literárnímu historikovi lze dát za pravdu, že Zbabělci "nejsou ani vzdáleně protikomunistický román". Terčem Škvoreckého pera se nestali komunisté z Náchoda, v knize překřtěného na Kostelec, ale maloměstské středostavovské elity. Lidé, které únor 1948, pokud se včas nepřidali na vítěznou stranu, smetl.
Proč si tedy strážci komunistické kulturní politiky vybrali právě Zbabělce k demonstraci toho, co už je v literatuře nepřijatelné? Přibáňova kniha na to neodpovídá úplně jednoznačně. Roli ale jistě sehrálo, že román ve staré dobré literární tradici pobuřoval měšťáky, a to i ty komunistické, již třeba hovorovou mluvou hrdinů.
Utrpení mladého Josefa
Osmapadesátiletý Michal Přibáň byl na svůj úkol skvěle připraven: dílem Josefa Škvoreckého se zabývá celá dekády, jako editor se podílí na vydávání jeho spisů včetně korespondence. S manželkou Alenou Přibáňovou, rovněž literární historičkou, dali dohromady autorovu bibliografii. S objektem svého zájmu byl navíc od poloviny 90. let v úzkém pracovním a později přátelském kontaktu. Vyměňovali si i několik e-mailů denně, jak píše v úvodu.
V něm se vyznává také z okouzlení Zbabělci, kteří se mu dostali do rukou jako patnáctiletému začátkem 80. let - tehdy próza stejně jako práce ostatních "emigrantů" patřila mezi libri prohibiti vyřazené z veřejných knihoven.
Životopisec je empatický a shovívavý, v knize nenajdeme žádné silné soudy, spíše jemnou distanci nebo povzdech nad krutostí doby. Oblastí, v níž Přibáň pro svou postavu naopak nemá úplné pochopení, jsou patálie se ženami. Je známo, že Josef Škvorecký v mládí bolestně trpěl neúspěchy u opačného pohlaví a že tyto prohry byly jedním z impulzů pro jeho literární tvorbu. Přibáň ukazuje, jak se spisovatel postupně nešťastně zamiloval do několika žen, které mu nedávaly žádnou šanci, a on se v těchto vztazích nevztazích až masochisticky vyžíval.
Marii Štichové, zadané a pak dokonce vdané, se dvořil osm let. Dochovalo se 424 milostných dopisů z let 1948 až 1953, které jí s vytrvalostí hodné lepší věci psal. Četba těchto listů, v nichž se střídají euforie, sebelítost a výčitky, zřejmě byla i pro Přibáně trochu silná káva.
Když v jednom dopise jiné přítelkyni Škvorecký opěvuje nešťastnou lásku jako motor literární tvorby, dodává k tomu Přibáň s lehkým sarkasmem: "Z tohoto hlediska měl Josef všechny předpoklady k oslnivé tvůrčí dráze." Komplexu, jehož vznik Přibáň přičítá příliš velké pozornosti ze strany matky, se spisovatel zbavil až v Kristových letech, kdy se seznámil a brzy nato oženil se Zdenou Salivarovou.
Pomineme-li období dětství a raného mládí, je životopis výrazně "textologický" a místy sklouzává ke komentáři jednotlivých položek jeho bibliografie. Škvorecký je z vnitřních i vnějších příčin často různě upravoval, u některých existuje více verzí a u dalších spory o jeho autorský vklad.
Srovnávání a analýza rukopisů i strojopisů s vydaným zněním jsou pro každého literárního historika jistě vzrušující, zůstává však otázkou, zda do této hloubky může zajímat i běžného čtenáře. A totéž platí o Přibáňově rozkrývání reálných předobrazů Škvoreckého postav, jež v knize zaplňuje celé strany.
Naopak ti blízcí, které Škvorecký do literární podoby netransformoval, jako by životopisci nestáli za výraznější zmínku. Platí to třeba o Josefově starší "nesourodé" sestře Anně, o jejíž existenci se dozvěděl až ve svých patnácti letech. Jeho otec si totiž matku, která měla z předchozího vztahu nemanželské dítě, vzal pod podmínkou, že pětiletou dceru odloží k příbuzným. Dívka pak žila nejprve u matčiných prarodičů, poté u jejího bratra a teprve po jeho smrti se přestěhovala ke Škvoreckým - Josefův otec ji vzal nejen na milost, také ji adoptoval. O tom, jak "jedináček" sestru přijal a jaké měli v dalším životě vztahy, se však z publikace nedozvíme nic.
Jak napsat úlitbu
Škvoreckého život, zejména ten v 60. letech, autor rozčleňuje podle jednotlivých knih. Detailně zaznamenává peripetie jejich vydání - autorské strategie, jak je prosadit, lektorské posudky, stanovisko cenzury - a podobně podrobně líčí recenzní či další ohlasy. Jaksi mimochodem tak zobrazuje zákulisí literárního provozu v éře prezidenta Antonína Novotného, z dnešního pohledu těžko pochopitelné.
Škvorecký je tu ve všech svých rolích - jako spisovatel, překladatel, redaktor nakladatelství i literárního časopisu, esejista, autor doslovů a publicistických útvarů - vykreslen nikoli coby outsider, nýbrž v poměrech velmi dobře orientovaný hráč. Umění úliteb při prosazování neortodoxních textů ovládal tak bravurně, až čtenáři podle Přibáně poznali, kdy argumentuje jen naoko - zejména v případě různých předmluv a doslovů, vyzdvihujících ty vlastnosti západních spisovatelů, které byly spojeny s marxistickou vizí pokrokového, sociálního či humanistického autora.
Škvorecký také dobře věděl, jak by měla vypadat rituální sebekritika nebo přihlášení se k dobovým paradigmatům, které musel provést zejména po aféře se Zbabělci. Také díky těmto "soft skills" byl potrestán jen mírně, přeřazením na jinou pozici v rámci nakladatelství.
Chtěl věřit
Je trochu zvláštní, že navzdory úzkým a letitým kontaktům se Přibáň zřejmě nikdy nezeptal Škvoreckého na některé důležité věci. Například proč neodešel do ciziny již po únoru 1948. "Proč tedy zůstal? Nevěděl, kudy odejít? Chyběl mu někdo do party? (…) Bál se, že by neobstál?" ptá se autor. Odpověď, že si spisovatel tuto otázku pravděpodobně ani nepoložil, jen dedukuje. "V osmačtyřicátém roce ještě mohl věřit, že po překonání počátečních ‚potíží růstu‘ (abych se přidržel komunistického slovníku) nastane skutečně lepší a spravedlivý svět. Na základě jeho tehdejší korespondence i prozaických textů nicméně soudím, že v nic takového nevěřil. Pouze chtěl věřit," píše.
Mezi "věřil" a "chtěl věřit" je jen subtilní rozdíl. Škvorecký nicméně sám později přiznával, že s některými věcmi, které komunistický režim zavedl, například bezplatnou zdravotní péčí nebo plnou zaměstnaností, souhlasil a považoval je za pozitiva. V tom se patrně shodoval s většinou tehdejší české společnosti, i její nekomunistickou částí. V únoru 1948 mu navíc bylo jen třiadvacet a peripetie jeho vztahů s dívkami naznačují, že mohl být ještě nevyzrálejší, než v takovém věku lidé bývají. Což ho možná i zachránilo od perzekuce, které neunikli někteří "vyspělejší" kamarádi.
Michal Přibáň napsal po všech stránkách mimořádnou knihu. Doufejme, že se brzy dočkáme pokračování. Pokud v něm bude méně textologie a více života, určitě si získá i další čtenáře.
Kniha
Michal Přibáň: Errol - Josefa Škvoreckého život první 1924-1969
Nakladatelství Host 2024, 728 stran, 599 korun.
