MFF Karlovy Vary 2014 - Její debut Corpo celeste byl s úspěchem uveden v Cannes. S druhým filmem Zázraky už letos na nejprestižnějším festivalu světa soutěžila v hlavní soutěži. A odnesla si Velkou cenu poroty, druhé nejprestižnější ocenění.
Alice Rohrwacher točí velmi osobní, do značné míry autobiografické filmy, v nichž se odráží zkušenost vyrůstání v italsko-německé rodině, ale i zkušenosti s včelařstvím a včelařením, které tvoří jádro její novinky Zázraky, realistického, přirozeného snímku o životě v sepětí s přírodou a komplikovaných rodinných vazbách. Snímku, na který je radost se dívat, ale jen obtížně se o něm píše.
Alicina láska k filmu není patrná jen z toho, že novinku natočila na starý šestnáctimilimetrový filmový materiál. Sám jsem ji pocítil na vlastní kůži, když na poslední chvíli zrušila termín na rozhovor, neboť se rozhodla jít do kina. „Na festivalu by byl přeci hřích nepodívat se alespoň párkrát do kina!“ omlouvala se mi posléze.
Byť ji v Karlových Varech postihla nepříjemná alergie a na jedno oko sotva viděla, rozhodla se prosedět dvě hodiny v kinosálu. Uznejte, že za takových okolností se člověk nemůže hněvat, i když prostojí čtyřicet minut v Thermalu před press centrem.
Povídali jsme si jen krátce, protože jsem Alice nechtěl trápit. Zeptala se, jestli nevadí, když si bude nateklé oko léčit pytlíkem z heřmánkového čaje, který před ní stál na stole. I přes tuto drobnou indispozici byl italský šarm cítit po celé místnosti.
Aktuálně.cz: Můžete přiblížit, jak probíhal casting vašeho nového filmu? Především mi jde o děti, protože musí být obtížné vybrat dětské představitele, kteří nejenže umí hrát, ale též zvládnou pracovat se včelami.
Alice Rohrwacher: Myslím, že s dětmi i dospělými to bylo podobné. Bylo to obtížné, dobrodružné a taky velmi zábavné. Takže šlo o dlouhý proces, ale myslím, že tak je to nejlepší. Podstatné je, že jsme chtěli pracovat s krásnými lidmi, takže hledání trvalo dlouho, a když jsme našli lidi, co jsou s námi na jedné vlně, pak už nebyl žádný problém, že budou muset pracovat s medem, se včelami a všemi těmi věcmi. Protože jakmile se pro náš projekt nadchli, rádi se do všeho pustili.
A.cz: Šlo mi i o to, jestli třeba děti měly nějaké zkušenosti se včelařstvím. Ve vašem filmu jsou například scény, kdy si dívka schovává včelu v ústech.
Neměly, ale velmi rychle se vše naučily.
A.cz: Máte nějaký specifický přístup k hercům? Jak dosahujete toho, že vše na plátně působí velmi přirozeně?
Důkladně zkoušíme, ale každý člověk je jiný. Takže není možné postupovat podle jedné metody. Každopádně je trochu problém, když herci vědí příliš mnoho. Pak už nejsou zvědaví a nepídí se po objevování něčeho dalšího. Je dobré, když jsou lidé zvídaví, a také se domnívám, že nejlepšími hereckými kvalitami jsou ironie, humor a představivost. Jakmile máte dostatečnou představivost, pak je vše v pořádku.
Včely jsou pro mě důležité, ale ještě důležitější je postava včelaře. Jde o velmi frustrující práci, neboť rozumíte velmi mnoha věcem o povaze přírodního dění, ale je přitom velmi obtížné, aby vaši práci ostatní lidé pochopili a docenili ji.
A.cz: Znáte řecký film od Thea Angelopoulose Včelař? Přijde mi totiž, že tu lze najít určitou podobnost s vaším filmem v tom ohledu, že se v obou vyobrazuje určitý končící, umírající svět a v obou případech je spojen se včelami. Co vlastně včely reprezentují pro vás? Vnímáte je jako metaforu?
Včely jsou pro mě důležité, ale ještě důležitější je postava včelaře. Jde o velmi frustrující práci, neboť rozumíte velmi mnoha věcem o povaze přírodního dění, ale je přitom velmi obtížné, aby vaši práci ostatní lidé pochopili a docenili ji. A také je to obtížné, neboť jste nablízku něčemu, co je posvátné a zároveň velmi podivné a zvláštní, do jejich světa, světa včel, nikdy naplno nevstoupíte. Není to jako s ostatními zvířaty, která vám to dovolí, s kterými můžete komunikovat. Včely se o nás nezajímají. Podle mého jde o až prorockou, a přitom smutnou, ale i krásnou práci.
A.cz: Váš film je podle mého velmi upřímný a také přirozený, týká se regionu v Itálii, který dobře znáte, stejně tak i včely jsou pro vás osobním tématem, ale je podle mého i o abstraktnějších věcech, jako je zachycení končícího světa či střet dvou velmi odlišných světů. Jak vlastně přicházejí nápady na film? Jak začínáte psát scénář? Je první abstraktnější idea, či nějaké prostředí? Postavy?
Pokud příliš nehledáte nějaký symbol, realita vám ho nabídne sama. Spíš než když vezmete abstraktní myšlenku a snažíte se ji zasadit do země. To je trošku falešné. Mnohem lepší je začít se přehrabovat v zemi, je to velmi překvapivé. Země sama je hodně symbolická, černá, je v ní mnoho temnoty, veškeré dění spojené se zemí, ale i obecně veškerý pohyb na planetě je symbolický, archetypální. Je tedy třeba se ponořit do země, abyste nalezli věci, které vás povznesou, díky nimž povyskočíte nahoru.
A.cz: Četl jsem, že oba vaše filmy jsou částečně inspirované i teoretickými knihami. Váš debut Corpo celeste si bere název ze sbírky esejů italské autorky Anny Marii Ortese. Určitou metaforu proměny krajiny v lunapark jste zase převzala z knihy urbanistky a socioložky Sasskie Sassaenové Variation on a Theme Park, která se v podobném duchu zaobírá městským prostorem.
Určitě tu takové inspirace jsou, předtím jsem hovořila spíše o tom, jak probíhá proces natáčení. Šlo mi o to, že symboly, které hledám, jsou spíše vizuální. Samozřejmě že také hodně čtu a nechám se inspirovat. Corpo celeste je kniha o dětech a o tom, jak se stát spisovatelem, můj film se přitom zabývá církví. A druhá kniha je více o městě než o krajině. Takže v obou případech nejde o nějaká přímá pojítka.
A.cz: Zázraky jsou velmi přirozeným, autentickým, možná až lyrickým filmem, ale do druhé půli vstupuje televizní natáčení, v mnohém velmi kontrastní. Jde o výraznou, velmi strojenou stylizaci. A přitom podle mého jde o něco ambivalentního, dospívající hrdinka bere televizní show jako jedinou naději pro celou rodinu. Jakou roli hraje televize ve filmu pro vás?
Myslím, že televizní pořad vyobrazený v mém filmu nemá mnoho společného s televizí, kterou známe, spíše jde o jakýsi až mimozemský pořad. Vypadá to jako v pohádce – bílá žena, život v jeskyni... Něco takového jsme dopředu ani neplánovali. Ale nalezli jsme tu jeskyni a rozhodli se tady natočit televizní pořad. Když se na film dívám zpětně, připomíná mi vyobrazení jeskyně něco jako alternativní verzi doby kamenné. Televize podle mě není nebezpečná kvůli tomu, jak funguje v té které zemi, ale už ze své podstaty: nemá čas se věcem věnovat a podívat se na ně pořádně, musí být rychlá.
A.cz: Takže tu není inspirace z konkrétních italských pořadů?
Maličko, ale spíše ne.
A.cz: Proč jste se rozhodla natáčet na Super 16 materiál? Šlo o estetické rozhodnutí, nebo je tu i nějaké hlubší pojítko mezi umírajícím světem, který vyobrazujete, a „umírajícím“ filmovým formátem?
Pro mě jde o velmi komplikovanou záležitost. Ukážu vám jednu stránku věci. Pro mě jde o velmi moderní a inovativní formát. Patřím k digitální generaci a objevem šestnáctky jsem nalezla něco, o čem se mi nechtělo věřit, že je to záležitost historie. Pro mě jde o tu nejnovější a nejmodernější věc. Důležité je, že mluvíme o filmu a tento materiál je filmový, nejde o video. To je důležité. Nejdůležitější to pro mě bylo při práci se zvířaty. Šestnáctimilimetrový filmový pás vás neustále překvapuje – jde o matérii, která reaguje na světlo, a způsob, jakým reaguje, je tajemný.
A.cz: Jak se objevil nápad na scénu s velbloudem, kterého otec dětem koupí jako dárek. Je mylné vidět tu i určitý odkaz k Felinimu, k něčemu, co vytrhuje z jinak velmi přirozeně snímané skutečnosti?
Ne. Tedy, miluji Feliniho, ale tohle je zcela skutečné. Otec musí udělat něco velmi přehnaného a v oblasti, kde se film odehrává, je reálná možnost koupit velblouda. Jde o velmi zvláštní, smutné i vtipné zvíře, které je navíc svou povahou otci velmi podobné.
Všichni režiséři, které mám ráda, se stávají součástí mého života. Jejich filmy patří do mých vzpomínek. A když natáčím, tak si vybavuji věci ze svého života, ať už jde o filmy či jiné zážitky.
A.cz: Cítíte se spřízněna s některými dalšími režiséry? Je vám bližší spíše, řekněme, realismus bratří Dardennů, nebo nějaké vlivy z italské kinematografické tradice?
Všichni režiséři, které mám ráda, se stávají součástí mého života. Jejich filmy patří do mých vzpomínek. A když natáčím, tak si vybavuji věci ze svého života, ať už jde o filmy, či jiné zážitky. Mám ráda velmi mnoho tvůrců, protože obohatili můj život, rozšířili mé životní zkušenosti. Každý z nich jiným způsobem. Ale během natáčení se nikdy nesnažím o nějaké přímé odkazy či aluze.
A.cz: Je obtížné pracovat s vlastní sestrou coby herečkou?
Právě naopak, je to nádherné. Alba je skvělá herečka a bezvadná sestra, takže je to radost.
