Cesta k Borgesovi může vést ne přes jeho apokryfní literárněvědné studie, ale texty zachycující půvab periferie Buenos Aires i specifické krásno skryté ve rvačkách na nože, v nevěstincích, tangu vyjadřujícím argentinský smutek bez příčiny či v gaučovském životě na rozlehlé, nekonečně svobodné pampě táhnoucí se od hlavního města na jih.
A pak je tu třetí možnost: česky nedávno vydaná, jednoduše nazvaná Autobiografie, která autorův obraz doplňuje o sympatický rys - výrazný smysl pro humor. Ten sice najdeme v některých povídkách, ale spíš skrytý ve formě potměšilosti či ironie.
Poté co nakladatelství Argo v letech 2009 až 2013 publikovalo šest svazků Borgesových sebraných spisů, česky vyšly ještě některé rozhovory s ním, přednášky či práce o něm, hlavně skvělý Nekonečný Borges od Anny Houskové.
Autobiografie, kterou z anglického originálu přeložila Mariana Machová, představuje možná poslední kamínek do bohaté mozaiky autorova díla a osobnosti. Český čtenář si ji začal skládat od roku 1969, kdy se zde objevil první výbor z Borgesovy tvorby - pod názvem Artefakty ho sestavil a přeložil Kamil Uhlíř.
Kamínek je zároveň jakýmsi svorníkem, jenž pomáhá pochopit autorova díla vázaná na rodnou Argentinu a propojení jeho psaní s životními osudy předků. Právě o autobiografických přísadách Borgesových povídek se obecně mnoho neví.
V útlé knize čtenáři najdou ohromně zajímavé informace podané vytříbenou literární formou s osobní jiskrou. Číst si o osudech prarodičů z otcovy strany (dědeček, plukovník Borges, bojoval v občanské válce, babička byla "úctyhodná anglická dáma") je jako hltat dobrodružné vyprávění; matka, "dobrá katolička", pro změnu pocházela ze starých argentinských a uruguayských rodů. A její dědeček, plukovník Isidoro Suárez, počátkem 19. století bojoval ve slavných bitvách za nezávislost nových jihoamerických zemí na Španělsku.
"Takže mám na obou stranách rodiny vojenské předky, což možná vysvětluje moji nostalgii po onom hrdinském osudu, který mi božstva upřela, bezpochyby moudře," shrnuje Borges hrdinskou minulost rodiny.
Tak jako kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíu Márqueze v dětství formovala babiččina vyprávění o tamních konfliktech, na Jorgeho Luise Borgese silně zapůsobily rodinné příběhy z bojů za nezávislost, válek federalistů proti unitářům, střetů s divokými gauči a indiány na hranici civilizace.
Zatímco Márquez se ve svém slavném románu Sto roků samoty pokusil napodobit styl babiččina povídání a vymyslel své pověstné prohození perspektiv zázračna i všednosti v košatém, barvitém vyprávění, Borges se propracoval k úspornému stylu osekanému od zbytečných adjektiv, patosu a jakéhokoli náznaku nabubřelosti.
V mládí se nejprve pokoušel napodobit typickou mluvu floutků, rváčů a frajírků z předměstí Buenos Aires, objevit "argentinskost" a navázat na styl, který ho okouzlil v dětství - takzvanou gaučovskou poezii z 19. století.
Později tyto pokusy Borges zavrhl jakožto "orgie falešného lokálního koloritu". V češtině máme z období, kdy se hledal, například povídku Muž z růžového nároží ze sbírky Obecné dějiny hanebnosti. Pozdější Borges by ji prý napsal úplně jinak.
Oč je Borgesova Autobiografie útlejší, o to je hutnější. Kdo si z ní začne vypisovat zajímavé pasáže, brzy přejde na podtrhávání a nakonec bude mít podtrhanou prakticky celou knihu. Text, rozdělený na pět oddílů s názvy jako Rodina a dětství nebo Buenos Aires, má jen něco přes 60 stran, rámují ho však neméně zajímavý úvod a doslov.
V tom prvním vysvětluje spoluautor Norman Thomas di Giovanni, jeho překladatel do angličtiny, jak autobiografie vznikala - Borges své vzpomínky diktoval, di Giovanni ověřoval, kladl dotazy a usměrňoval. Na obálce sice najdeme jen Borgesovo jméno, ale di Giovanni byl zjevně víc než zapisovatelem.
Literáta k sepsání vzpomínek vlastně donutil s ohledem na americké čtenáře, kterým měla autobiografie pomoci pochopit argentinské stránky jeho díla. Di Giovanni ovlivnil také výběr témat, o nichž spisovatel mluvil, a přesvědčivě zachytil i stydlivou, lidskou, vtipnou stránku osobnosti, často redukované na odtažitého génia.
Na konci knihy pak čtenář najde Borgesův medailon, který připravila překladatelka Mariana Machová a jenž doplňuje informace obsažené v autobiografii, anglicky poprvé vydané roku 1970. Text končí anekdotou, jak se předtím, než roku 1986 zemřel na rakovinu jater, Borges pomodlil otčenáš "staroanglicky, anglicky, francouzsky a španělsky, a dodal: ,Pro jistotu.’".
Jediné, co v obsažném portrétu chybí a o čem sám roku 1970 nemohl mluvit, je jeho postoj k vojenskému puči z roku 1976 a následné špinavé válce, kdy v Argentině zmizely, byly umučeny a zavražděny desetitisíce lidí.
Zatímco o Borgesově kritice populistického diktátora Juana Dominga Peróna se všeobecně ví, ostatně za jeho za první vlády v letech 1946 až 1955 přišel o místo v knihovně a byl "povýšen na inspektora drůbeže na městském tržišti", o počátečním přivítání převratu se spíše cudně mlčí.
Počátkem 70. let v Argentině docházelo ke krvavým střetům mezi peronisty, marxisty, krajně pravicovou domobranou a dalšími ozbrojenými skupinami. V zemi vládl takový chaos, že Borges zprvu podporoval, aby vojáci snad konečně nastolili pořádek. S dalšími známými spisovateli tehdy dokonce přijal pozvání na večeři s generálem Videlou, který se prostřednictvím slavných intelektuálů chtěl legitimizovat v očích veřejnosti.
Když brzy nato začaly vycházet najevo zrůdnosti režimu, později označeného za období státního terorismu, Borges se Argentincům omluvil a využil svůj věhlas k tomu, aby u nejvyšších představitelů intervenoval za zmizelé, vězněné a jejich rodiny.
Borgesova Autobiografie je vhodná pro každého: kdo autorovo dílo zná a má je rád, může si doplnit informace a objevit méně známé stránky jeho osobnosti. Kniha však poslouží také jako výborný odrazový most pro všechny, kdo Borgese nečetli, bojí se ho jako příliš obtížného autora, nebo k němu nemají vyhraněný vztah.
Po přečtení epizod z jeho života hned dostanou chuť nalézt si povídky, v nichž jsou stejná fakta nasvícena z jiného úhlu a osobitě literárně zpracovaná. A kromě toho čtenáři Autobiografie zůstane vlídná, usměvavá, lidská tvář jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století.
Jorge Luis Borges: Autobiografie
(Přeložila Mariana Machová)
Nakladatelství Triáda 2020, 104 stran, 189 korun.
