Americký režisér animovaných filmů Gene Deitch přiletěl do Prahy v roce 1959 jen na deset dní. Hrozně se v komunistické zemi bál a přál si rychle vyřídit své pracovní záležitosti a zase se hned vrátit domů. Jenomže se zamiloval a šedivá Praha s všudypřítomnými cedulkami "pozor, padá omítka" se proměnila v "bývalé pohádkové království".
Rozhodl se opustit pohodlný život v Hollywoodu. Pro příbuzné a staré přátele se stal bláznem, který nejspíš sympatizuje s komunisty, a v novém prostředí byl zase "jasným" agentem CIA. Jeho tvrzení, že v Praze jen dělá filmy pro děti, působilo jako špatně vymyšlená kamufláž.
Gene Deitch, držitel Oscara za osmiminutový animovaný snímek Munro, jenž se v roce 1960 vyráběl v Praze, napsal autobiografii nazvanou Z lásky k Praze. V angličtině vyšla už v šesti vydáních, v nakladatelství Garamond vychází poprvé také česky.
Ze začátku si čtenář není jistý, jestli si Američan, jenž je už téměř šedesát let Pražanem, knihu nepřekládal sám. Množství klišé a překladatelčiných nepadnoucích slovních spojení ale po pár stránkách ustoupí do pozadí. Deitchův svižný a vtipný styl a především neuvěřitelný příběh, jejž by ani Američan z Hollywoodu nevymyslel, literární nedostatky převálcuje.
"Já byl ženatý, ona vdaná, měli jsme děti a žili jsme na opačných stranách železné opony. Tomu se říká Mission Impossible," píše autor, jehož hlavním alibi ve věci opuštění americké ženy se třemi dětmi a rozbití druhého manželství s malým synem je, že "druhá šance v životě" vydržela až do stáří. Deitchovi je 93 let, české manželce o čtyři roky méně.
"Co bylo špatného na mém předchozím životě? Neměl jsem pocit, že jsem se chytil do pasti. Ale můj svět byl omezený. Jako většina Američanů jsem si nedokázal představit, že se někde dá žít lépe."
Těžko pochopitelné a vzhledem k politické situaci absurdní vyznání získává s dalšími stránkami konkrétnější podobu. Deitch se současně zamiloval do ženy - malé, energické produkční studia Bratři v triku Zdenky Najmanové - a také do města, v němž přes jeho špínu, špatné zásobování a nevstřícnost číšníků i úředníků objevil silné kouzlo.
Nečisté ovzduší, naplněné uhelným dýmem z komínů domácností, mu připomnělo vůni dětství stráveného v Chicagu, kde se také topilo uhlím. Když jej jeho nová láska vzala v Praze na jazzový koncert a po skončení seznámila s hudebníky, dostala ho do kolen náhoda: když jeden z jazzmanů uslyšel jeho jméno, vytáhl z futrálu několik let starý, ošoupaný newyorský časopis s Deitchovými ilustracemi.
K nejhumornějším pasážím patří popis československé socialistické reality. Obzvlášť se vyžívá v líčení možností a zvyklostí stravování: "Na stole trůnila skleněná nádobka se dvěma mističkami na sůl a pepř i s důlky po prstech předchozího strávníka," všímá si Deitch, který se rychle odnaučil objednávat si hranolky a pochopil, že hlavní složkou českého jídla je maso. "Šedavá zelenina z plechovky" se podává jen k ozdobení talíře - vždyť chlapi stejně zeleninu nejedí.
Gene Deitch pracoval pro amerického producenta Billa Snydera, který koupil a v Americe distribuoval filmy Jiřího Trnky a také zadával výrobu amerických filmů v českém animačním studiu, jehož vedoucí byla právě Zdena Najmanová. Deitch americké filmy v Praze režíroval a pro režim byla jeho práce navzdory propagandě vítaným zdrojem dolarů. Jeho postavení ale nebylo bezproblémové. S ohledem na svou českou manželku nesměl ničím provokovat, i když neměl o komunistické vládě žádné iluze.
"Neznal jsem disidenty a nevedl jsem buřičské řeči," píše Deitch, podle kterého už jenom jeho přítomnost dávala řadu věcí do pohybu. Párkrát se ale přece jen vzbouřil.
Když si v zimě zařizoval podkrovní byt na Malé Straně, odmítl se podřídit svévoli byrokratů, již týdny planě slibovali, že pustí topení a vodu. Po pár dnech mrznutí nakráčel se sklenicí mléka do teple vytopené kanceláře stavbyvedoucího a vysklil mu tím mlékem okno - aby si také užil studeného počasí. Postupně tak zdemoloval tři okna a skutečně k radosti všech sousedů docílil toho, že radiátory začaly hřát a voda v kohoutcích téct.
Díky americkému pasu mohl volně cestovat, a i když musel podstupovat úmorné celní kontroly, pravidelně jezdil na nákupy do Vídně. Pokaždé měl s sebou dlouhý seznam nedostatkových věcí pro velký okruh známých a přátel.
Gene Deitch: Z lásky k Praze
Přeložila Radka Smejkalová
Vydalo nakladatelství Garamond, 2018
352 stran
Znal se samozřejmě s tvůrci animovaných filmů, Jiří Brdečka pravidelně chodil na návštěvu k manželům Deitchovým, schovávali mu výtisk časopisu Time. Znal se i s Janem Werichem, a s Jiřím Trnkou dokonce rozjednal zakázku snů: Producent Snyder koupil na začátku 60. let za pouhých 19 tisíc dolarů práva na filmové zpracování Tolkienova Hobita včetně opce na Pána prstenů. Trnka nakreslil podoby hlavních postav (Bilbovi Pytlíkovi zapomněl udělat chlupaté nohy), Deitch načrtnul scénář.
Snyderovi se však nepodařilo sehnat investora - tehdy v Americe nikdo Tolkiena neznal -, a tak práva, zřejmě nejvýnosnější v dějinách filmu, prodal za 50 tisíc dolarů studiu 20th Century Fox. Tím skončila i česká účast na výrobě animovaného Hobita, ačkoliv Deitch ještě vyrobil krátkou animovanou ukázku s ilustrátorem Adolfem Bornem.
Memoáry Genea Deitche jsou svědectvím o životě v socialismu od člověka, který přišel ze svobodného světa. I proto přináší nečekané postřehy. "Průměrný Čech měl mnohem větší povědomí o tom, co se děje ve světě, než průměrný Američan, který měl přístup ke všem informacím," zmiňuje fakt, že tady byli lidé zvyklí shánět informace i jinde než v oficiálních médiích.
