Prostřednictvím románu Ledově modrá krev, jejž v překladu Jakuba Šedivého vydal Maraton, se čeští čtenáři s Bujdou setkávají poprvé. A bude jen na nich, jak si knihu přeberou. Lze ji číst jako robinsonádu, román o osamění ve světě plném lidí. Jako pojednání o šílených ruských dějinách 20. a 21. století. Jako úvahu o síle umění. O vnitřní potřebě člověka setkávat se s krásou nebo o pestrých osudech lidí z jednoho provinciálního městečka. Kdo má rád Čechova či Shakespeara, ocení známé motivy a citace.
Text je zajímavý už po formální stránce. Ledově modrá krev vyšla v Rusku před 11 lety a kritici se dodnes neshodnou, z kolika částí se skládá a která je nejpodstatnější. Jasně lze vymezit tu ústřední: popisuje vzestup i následný pád známé herečky Valentiny Karavajevové. Výraznou osobnost sovětské kinematografie 40. let minulého století autor přejmenoval na Idu Zmojro. Víceméně chronologicky líčí její život, stejně jako historické události od ruské občanské války ve 20. letech po současnost.
Zato první kapitoly Ledově modré krve mají ke chronologickému vyprávění daleko. Odehrávají se kdovíkdy a kdovíkde, na čtenáře útočí exotikou, jazykovými hříčkami a zvláštními věcmi i názvy: Afrika, pantoflíčky Rose of Harem, latinské názvy much, jakési holubičky a restaurace s názvem Pavlovův pes.
Entrée k následnému příběhu slavné herečky zpočátku moc nedává smysl. Rýsuje se nám tu však detektivní zápletka, k níž se autor opět vrátí na konci, poté, co odvyprávěl Idin život. Právě v závěru Bujda slovo od slova opakuje minimálně čtvrtinu textu z prvních kapitol. A dopřává tím čtenáři neuvěřitelnou radost, literární hru. Zatímco v úvodu byl člověk zmaten, teď si užívá již známé věty, tentokrát však nasycené významy, praskající ve švech tíhou poznaného a prožitého.
Jurij Bujda nejraději píše povídky a také v Ledově modré krvi lze najít spoustu menších příběhů. Samostatný celek tvoří ten o Idině otci, Alexandru Zmojrovi, veliteli "Prvního rudogvardějského praporu Ježíše Krista Nazaretského, krále židovského, kterému jak rudí, tak bílí říkali Prapor malomocných". Tento krutý člověk se oženil s prostitutkou a ve městě nechal vystavět krematorium.
Další pomyslnou povídkou je vyprávění o Idině přítelkyni, velké herečce Serafimě Birgerové, zatčené v době stalinských represí a odsouzené k několika letům v lágru. Úžasná žena přestála vězení i tábory nucených prací. A necelý měsíc po propuštění spáchala sebevraždu.
Do třetice je tu příběh beznohého invalidy Šlechetného Štěpána, mrzáka na samodělném vozíku z prken, který jezdí žebrat do Moskvy. Na mostě přes místní říčku ho doslova smetou dějiny. Nezůstane z něj nic, vůbec nic.
Text má skutečně hodně protagonistů, přičemž druhým nejvýznamnějším po Idě nejsou ani její muži, ani její rodiče. Není to Serafima, ba ani Šlechetný Štěpán, nýbrž Idino rodné městečko Čudovo, ležící v Novgorodské oblasti.
V knize je skvěle propracované, až tvoří skoro divadelní kulisu. Čtenář se dozví název každé ulice, každého mostu i zákoutí. Když v závěru Ida znovu běží vstříc smrti, jako bychom to viděli na plátně.
Stejně jako u jmen postav autor rozvíjí etymologii slova Čudovo: v něm se zrcadlí ruské "čudo", tedy zázrak, div, a proto se také v městečku děje spousta nečekaných věcí. Funguje trochu jako svět řeckých mýtů, kde si bohové "jen tak" pohrávají s lidmi a vystavují je nebezpečí, smrti či slávě. Jurij Bujda v tomto ohledu nemoralizuje, v kruté nahodilosti dějin spíš hledá krásu nebo umění.
Významnou rovinu otevírá i druhý význam Čudovo, který se váže ke slovům "čudak" a, "pričudlivyj", tedy podivín, bizarní, bláznivý. Již legenda o vzniku města představuje jednu velkou bláznivinu. Poté Idin otec přitáhne do Čudova s vojskem mrzáků, duševně nemocných, epileptiků a malomocných. Snad každý z místních trpí nějakým postižením či úrazem, což v širších souvislostech tvoří parabolu k ruským dějinám 20. století. Jsou podobně vykloubené, pohmožděné, pahýlnaté, bolestivé a ztuhlé jako většina čudovských těl.
Čudovo ovšem tvoří i kulisu Idina příběhu. Je přece herečka, umělkyně, a ví to od svých sedmi let. Nemůže hrát v Moskvě, musí hrát v Čudově. Všechno to pokroucené a nízké se tak nakonec stává jedinou možnou scénou pro čisté umění, absolutní hru: Shakespeare, Aischylos, Čechov, ba i básnířka Anna Achmatovová mají v tom špinavém provinčním Čudově stejně neodmyslitelné místo jako skládka, co zasypala dřevěný kostel.
Bujdovi hrdinové podstupují nejrůznější zkoušky. Nevěnují příliš pozornosti běžným záležitostem, dokonce se ani nevyvíjejí: v mládí odněkud "shůry" získají poslání či nabydou jakýsi vnitřní aristokratismus a pak už se v této pozici spíše utvrzují.
V autorových románech zpravidla vítězí estetika nad etikou, umění nad prázdnotou prožitého života. Jak je to s tím štěstím? Co člověk skutečně potřebuje od života? Odpověď shrnuje Ida Zmojro do lakonického aforismu: "Ze štěstí se tloustne."
Autorka je rusistka.
Kniha
Jurij Bujda: Ledově modrá krev
(Přeložil Jakub Šedivý)
Nakladatelství Maraton 2021, 280 stran, 298 korun.
