Pokud národní povědomí vyrůstá z kořenů, které v česky právě vydaném románu Cizinec popsal spisovatel Yakup Kadri Karaosmanoğlui, je na tomto světě možné úplně vše. Nebo je to možné alespoň v Turecku.
Bezútěšným hrdinou Cizince je penzionovaný důstojník Ahmet Celâl, který hodlá začít nový život v Anatolii. Tady na venkově přece dlí onen nezlomný duch velké říše a žijí tu její hrdí obyvatelé. Stačí ale pár týdnů a několik názorových střetů, aby cizinec - neboť ten, kdo přišel z Istanbulu, nemůže být nikým jiným - začal mluvit o bídě mravní i fyzické, o zaostalosti a beznaději. Tu záhy začne pociťovat sám.
"Všechno je jako zkamenělé. Nikde ani hlásek, ani nejmenší hnutí… A kdybych se pohnul, snad by se všechno s rachotem zřítilo a rozpadlo na prach. Kéž by se to stalo!"
Je začátek dvacátých let 20. století. Nedávno bylo Turecko poraženo ve světové válce. Někdejší Osmanskou říši parcelují evropské velmoci a řecká okupační armáda. Sultán jim jde na ruku. Jen kdesi na východě se o odpor pokouší Mustafa Kemal. Ještě nenese přízvisko Atatürk a není nezpochybnitelným monolitem ležícím v základech republiky. Zatím stojí sám proti všem, v zádech má jen nezkaženou duši anatolského lidu.
Jak ale románový Ahmet brzy zjišťuje, i to je pouhé snění. Ani o svůj lid se zachránce země nemůže opřít. Ten lid musí teprve vytvořit.
Okupační vojska se blíží a vesničané na ně nedbají. Pojem vlast jim neříká vůbec nic. Oni nejsou žádní Turci, oni jsou muslimové. A co si pečou páni někde ve městech, jich se netýká. Oni mají vlastní nenávisti dost.
Postava bezrukého Ahmeta je alegorií zraněného vědomí, příběhem snů, které nemohou dojít naplnění. I cizinec se nakonec zanoří do apatie, jen chvílemi střídané manickými fázemi - to třeba když jsou řecká děla slyšet hned za kopcem. Vše směřuje k neodvratné katastrofě, pravěký svět anatolské vesnice ale není schopen jakéhokoliv činu. Hrbatý mladík znásilňuje slepou dívku. Statkář obírá chudou sousedku o pole. A vesničané nevědí, kdo je vlastně jejich nepřítel. O to krutější prozření pak přijde.
Měsíc turecké literatury
Na tureckou literaturu se celý červenec zaměřuje také putovní festival Měsíc autorského čtení, který se koná v Brně, Vratislavě, Ostravě, Košicích a Lvově. Někteří autoři absolvují všechny zastávky, jiní jen část. Pořadatelé akce Petr Minařík a Pavel Řehořík z nakladatelství Větrný mlýny o festivalu říkají, že se cíleně zaměřuje nikoliv na hlavní města, nýbrž města "druhá či třetí". Desítky autorských čtení jsou přístupná bez vstupného, lze je sledovat i přes internet.
V předmluvě ke knize turkolog Petr Kučera srovnává postavu Ahmeta s donem Quijotem. Ahmet také prochází deziluzemi, přesto dál věří ve svou šťastnou hvězdu - zde personifikovanou Mustafou Kemalem.
Nechybí ani románová Dulcinea - vesnickou dívku, snad jen o něco méně hrubou než ostatní ženy, si ale pro sebe nakonec uchvátí jeden obzvlášť zlostný mladík. A Ahmet není schopen ani pozvednout dřevec a vyjet proti větrným mlýnům. Do tak hluboké bažiny zatím zabředl. I on sám potřebuje vysvobodit.
Cizinec je dodnes schopen čtenářem otřást. Zpochybnit i jeho vzdušné zámky a zejména jeho schopnost ručit za vlastní ideje. V době vzniku knihy, jež byla dokončena roku 1932, musel takto drsný, ba bezohledný text působit jako dynamit.
Na jednu stranu vztahoval svou naději k vítězícímu kemalismu a zrodu novodobého národa, na druhou ale poukazoval na to, jak vratké jsou jeho nohy. K dalšímu vydání své knihy ostatně autor připojil defenzivní doušku, že nevytvořil realistický román, nýbrž zoufalý výkřik.
Yakup Kadri Karaosmanoğlu: Cizinec
(Přeložil Vladimír Matějček)
Nakladatelství Host 2018, 224 stran, 269 korun
Pravda je zřejmě obojí. A ten výkřik se pozdějšímu diplomatovi, který strávil několik let i jako velvyslanec v Praze, skutečně podařil. Ta ústa křičí dodnes.
Kadriho Cizince - napsaného mimochodem deset let před stejnojmennou knihou Alberta Camuse - můžeme chápat i jako malý slabikář moderních tureckých dějin. Na smyšleném příběhu rámovaném skutečnými milníky historie Turecka autor uvádí čtenáře do souvislostí i rozporů země.
Znalost obojího je nezbytná pro pochopení současného Turecka, které je stále Atatürkovo, zároveň ale už také Erdoğanovo. Kdysi se o Osmanské říši říkalo, že je to nemocný muž na Bosporu. O dnešním Turecku bychom mohli prohlásit, že je mužem nevypočitatelným. Po přečtení této knihy ale už nebude tak nepochopitelným.
