Stejně jako například ve zdejším kontextu známý spisovatel a světoběžník Roberto Bolaňo se také José Eduardo Agualusa snaží literárně zpracovat vzpomínky a z nich plynoucí melancholii, hořkost, bolest či vztek. Činí tak způsobem, v němž se mísí sny s reinkarnací a příběh může vyprávět vzácný, málo prozkoumaný druh ještěrky tygrované.
Ta žije ve starém domě, který patří albínovi Félixi Venturovi, takzvanému prodavači minulostí. Ventura na zakázku vymýšlí příběhy, rodinné genealogie a vzpomínky. Dle vlastních slov tvoří "pokročilou formu literatury". Minulost na objednávku pro zbohatlíky nebo lidi toužící po honosnějším, vybájeném rodokmenu.
Jednoho dne se ve Venturově domě objeví netypický zákazník, válečný fotograf ve staromódním, avšak padnoucím obleku. Nabízí 10 tisíc dolarů za zbrusu novou minulost, ovšem včetně jména a dokladů.
Félix Ventura takové služby neposkytuje, doklady nefalšuje, pouze vymýšlí příběhy. Nakonec ale souhlasí a cizinci vytvoří novou identitu. Ten se s ní ztotožní natolik, že se vydává do své vymyšlené rodné vesnice a hledá vymyšlenou matku v Jihoafrické republice.
"Toho podivného Josého Buchmanna jsi vymyslel ty a on si teď začal vymýšlet sám sebe," říká Ângela Lúcia, Venturova přítelkyně. Také je fotografka, na rozdíl od Josého Buchmanna však nezaznamenává válečné hrůzy, nýbrž nejrůznější proměny světla a mraků.
Pozvolna se odvíjející děj vypráví ještěrka, která je schopná zasahovat do Venturových snů. A kromě příběhu líčí ještě vlastní, ještěrčí sny, do nichž naopak vstupuje prodavač minulostí.
Kniha plyne v jakýchsi melancholických skocích, jako mraky na obloze, jež fotí Ângela. Vyústění příběhu v několika rychlých kapitolách pak čtenáře náhle konfrontuje s věcmi, které dosud jen tušil za zdánlivě klidnými popisy exotických džusů, výjevů z angolského venkova nebo staré zahrady domu, "který si jako stařičký parník namáhavě razí cestu těžkým říčním bahnem".
Prodavač minulostí pak také na vlastní kůži pozná, jak se minulost může náhle a neodvratně stát skutečností.
Devětapadesátiletý José Eduardo Agualusa, spisovatel, novinář a nositel mnoha literárních ocenění, do svého psaní podobně jako již nežijící světoběžník Roberto Bolaňo promítá zkušenosti z životů v nejrůznějších kulturách a jazycích.
Narodil se sice portugalsko-brazilským rodičům v Angole, z osobních i politických důvodů však v zemi nežije. Místo toho se pohybuje mezi Lisabonem, Brazílií a Mosambikem. Jeho hrdinové mluví směsicí výslovností a žijí všude možně, v Riu de Janeiru, Lisabonu nebo Berlíně, kde myjí nádobí v řecké restauraci, dělají vrátné v luxusním bordelu, zpívají po barech nebo učí Němce portugalsky.
Vždy si ale s sebou nesou krvavé vzpomínky: na násilí občanských válek, politických procesů, mučení či střelbu do nevinných obětí velkých dějin.
Agualusa však patří k té hrstce spisovatelů, kteří z takovéto zkušenosti dokážou vytěžit ne jednoduchý morální odsudek, ale komplexní, melancholickou knihu plnou černého humoru. Čtenář nemusí detailně znát historické peripetie moderních angolských, afrických nebo portugalských dějin, aby si vychutnal také Prodavače minulostí. A stejně tak nepotřebuje znát dílo Jorgeho Luise Borgese, podle kterého jsou sny nejstarším literárním žánrem, nebo Fernanda Pessoy, na něž Agualusa hojně odkazuje.
Docenit kontext nicméně pomáhá úctyhodná závěrečná studie autorky skvělého českého překladu Lady Weissové.
Prodavač minulostí je v tomto ohledu spíše pozvánkou. Pootevírá dveře do autorových oblíbených míst, kam ho čtenář může, ale nemusí následovat. Kniha je sama o sobě i bez odkazů a souvislostí svébytným světem. Ukazuje, že bez paměti sice ztrácíme svou osobnost, ale často si pamatujeme i to, co se vůbec nestalo.
Kniha
José Eduardo Agualusa: Prodavač minulostí
(Přeložila Lada Weissová)
Nakladatelství Triáda 2020, 192 stran, 269 korun
