Zprávu o úmrtí zveřejnila agentura AP, potvrdilo ji nakladatelství Knopf. "S hlubokým zármutkem oznamujeme, že Joan Didionová zemřela dnes ráno ve svém domě v New Yorku," uvedlo.
"Vždycky viděla a slyšela to, co ostatním novinářům unikalo. Měla široký rozptyl, zabývala se vším od Kalifornie a rock’n’rollu přes americkou kulturu a politiku po články o Latinské Americe a osobní texty," vypočítává Shelley Wangerová, která s Didionovou spolupracovala coby její nakladatelská redaktorka v 90. letech minulého století.
Joan Didionová byla po boku Toma Wolfea, Huntera S. Thompsona nebo Trumana Capoteho v 60. a 70. letech minulého století jednou z představitelek takzvaného nového žurnalismu, který v reportážním psaní zohledňoval autorův pohled i názory a spojoval publicistické postupy s těmi literárními.
Psát se Didionová učila dekonstrukcí povídek Ernesta Hemingwaye nebo románů Josepha Conrada a Henryho Jamese, společensky se ale pohybovala mezi slavnými autory jako Sylvií Plathovou a Christopherem Isherwoodem, filmařem Romanem Polanskim, zpěváky Janis Joplin a Jimem Morrisonem nebo začínajícím hercem, toho času ještě tesařem Harrisonem Fordem.
O vyhlášených večírcích pořádaných Didionovou a jejím manželem mluvili filmaři jako Martin Scorsese a Steven Spielberg, členové kapely Rolling Stones nebo herec a režisér Warren Beatty.
Psát Didionová začala pro časopis Vogue a za oceánem byla také specifickou módní ikonou. Ve svých typických černých brýlích se objevila na obálkách několika módních časopisů a v jedenaosmdesáti letech se stala tváří módního domu Céline.
Starting in 1973 with an essay about Hollywood, Joan Didion wrote thirty-eight articles for The New York Review. Her final contribution, in May 2017, was a memorial for our founding coeditor Robert Silvers. We mourn the passing of our longtime friend.https://t.co/wWtaX9KpE6 pic.twitter.com/chhJJH4FfL
— The New York Review of Books (@nybooks) December 23, 2021
V textech psaných v první osobě, metodou koláže vlastních dojmů a postřehů, rozebírala například odvrácenou stránku éry květinových dětí a hippies. "Poukazovala na rozpadající se morálku a kulturní zmatek jedinců i celé generace upnuté k nekonečným mejdanům, co do estetických kvalit nevalnému umění, pochybným meditacím, věčným útěkům a kultu mládí, drog či alkoholu," uvedla na Aktuálně.cz amerikanistka Hana Ulmanová.
Didionová se věnovala beletrii i literatuře faktu. S manželem Johnem Gregorym Dunnem vytvořila scénáře k několika snímkům včetně oceňovaného Zrodila se hvězda z roku 1976 či Pravdivé zpovědi.
V českém překladu Jarmily Emmerové vyšly její paměti Víc než další den (The Year of Magical Thinking), které získaly americkou Národní knižní cenu i nominaci na Pulitzera. "Vyvinuli jsme se ve společnost, kde truchlíme zcela skrytě. Pro truchlení není v našich rodinách místo. Nikde pro něj není místo," vysvětlila, proč sepsala toto ohlédnutí za smrtí manžela Johna Gregoryho Dunnea a nemocí své adoptivní dcery Quintany, jež zemřela krátce po vydání.
Podle knihy později vznikla divadelní hra, která byla roku 2007 uvedena na newyorské Broadwayi s herečkou Vanessou Redgraveovou v hlavní roli, následovala australská jevištní verze režírovaná Cate Blanchettovou. Hru nastudovalo také pražské Divadlo na Fidlovačce, protagonistku ztvárnila Eliška Balzerová.
Love this photo: Joan Didion; with typewriter. 1992.
— carolynryan 🏳️🌈🏓 (@carolynryan) December 23, 2021
By Jill Krementz pic.twitter.com/Lqptmrskt9
Letos Nakladatelství Lidové noviny v překlad Martina Pokorného publikovalo český překlad románu Didionové nazvaného Lízni si a hrej. Vypráví o jedenatřicetileté ženě z nevadského městečka, která celé dny bezcílně projíždí kalifornskými dálnicemi a pokouší se uniknout letitým traumatům, krachujícímu manželství i upadající herecké kariéře.
"Zjevně chce utéct. Utéct ze života večírků, sexu, pití a marihuany, ze společnosti ostatních žen polehávajících u bazénů a většinou závislých na prášcích. A utéct chce také před vlastními traumatickými zážitky, což se jí nedaří," napsala v recenzi amerikanistka Ulmanová.
Kritik listu New York Times John Leonard autorku přirovnal k Nathanaelu Westovi, který ve svém románu Den kobylek obnažoval Hollywood stejně neúprosně a nelítostně jako Didionová v Lízni si a hrej.
Britský deník Guardian za jednu z nejdůležitějších knih Didionové považuje svazek Slouching Towards Bethlehem (Co plouží se k Betlému) z roku 1968. Jeho ústředním textem je reportáž ze sanfranciské hippie komunity Haight-Ashbury, ukazující odvrácenou stranu rodiště takzvané kontrakultury 60. let.
K českým čtenářům se zatím nedostala ani další známá kniha Didionové z roku 1979 nazvaná Bílé album, jež obsahuje i autorčinu nejcitovanější větu "Vyprávíme si příběhy, abychom přežili" a zaměřuje se na její rodnou Kalifornii. "Kalifornie patří Joan Didionové," konstatovala roku 1979 vlivná americká kritička Michiko Kakutaniová.
Před třemi roky Didionovou připomněl dokument videotéky Netflix nazvaný Joan Didion: The Center Will Not Hold (Neudržitelný střed). Před devíti lety autorce prezident Barack Obama předal Prezidentskou medaili svobody. "Dost mě překvapilo, že ji nedostala dřív," uvedl při té příležitosti.
