O renesanci se učíme od základní školy, znovu a znovu se s ní setkáváme, a tak máme většinou dojem, že ji dobře známe. Monumentální dvojsvazková antologie italských renesančních textů od významných romanistů Václava Černého a Jiřího Pelána, kterou loni vydalo nakladatelství Karolinum, mnohé čtenáře z takového omylu vyvede.
Nejprve ale k ediční historii. Jak v detailním doslovu popisuje profesor Univerzity Karlovy Pelán, nápad na knihu se zrodil v 50. letech minulého století. Tehdy Václav Černý, narozený roku 1905, připravil koncept, oslovil překladatele a domluvil vydání v nakladatelství Naše vojsko.
Vzhledem ke změně ediční politiky však antologie vyjít nemohla a nedokončená zůstala v literární pozůstalosti Černého, který zemřel roku 1987. Jeho žák Jiří Pelán na práci navázal. Výběr významně doplnil, oslovil novou generaci překladatelů a sám též přeložil některé texty, které byly nově nalezené nebo se nepodařilo získat práva k jejich dřívějším překladům od Jana Vladislava či Otta Františka Bablera.
Výsledkem je kniha skutečně impozantní, a to nejen záběrem dvou svazků čítajících dohromady 1260 stran, ale také redakčním a grafickým zpracováním. To, že ji vydalo akademické nakladatelství a stojí přijatelnou necelou tisícikorunu, lze vnímat jako záruku, že se na trhu udrží dlouho. A je to dobře, protože tohle skutečně není dílo pro jednu generaci.
Řazeno je chronologicky a sleduje nástup renesance v textech Petrarcových a Dantových přes vrcholné období až k přechodu v manýrismus a baroko, to vše v rozsáhlém časovém i žánrovém záběru. Přičemž druhý aspekt je důležitější. Tento výbor z italské renesanční literatury není první, který v českém překladu vyšel. Už v 60. letech minulého století se objevily antologie Navštívení krásy a Italská renesanční novela - první zaměřená na lyrickou poezii, druhá na prózu.
Černého a Pelánův výbor má tu přednost, že představuje průřez žánry. Samozřejmě v něm nechybí lyrika a próza, ale najdeme zde též ukázky epistolární tvorby, učené traktáty, filozofické spisy a v neposlední řadě biografie.
Žánrové rozpětí obohacuje čtenářův pohled na epochu a umožňuje mu nahlédnout některé významné aspekty tehdejšího myšlení, což je hlavně případ biografií. Leckdo zná knihy Giorgia Vasariho, životopisce florentských umělců jako Michelangelo či Leonardo da Vinci. Zde zastoupené ukázky demonstrují, nakolik byl žánr bohatý a rozmanitý a zároveň potvrzují rostoucí dobový důraz na individualitu.
Stejně podstatné je zařazení filozofických traktátů. Jiří Pelán v doslovu zmiňuje, že v původním rozvrhu Václava Černého nefigurovaly. Přestože v novém tisíciletí česky samostatně vyšly některé stěžejní práce Marsilia Ficina a Pica della Mirandoly, je dobře, že v reprezentativním výboru nechybí - byli to významní myslitelé, kteří měli hlavní zásluhu na znovuobjevení Platóna. Snad jen škoda, že není zastoupen i Agostino Steuco, jehož koncept věčné filozofie sehrál v myšlenkovém odkazu renesance též významnou úlohu.
Zařazení filozofických textů jako by zároveň naznačovalo lehké napětí mezi úvodním textem Černého, který renesanci chápe coby fenomén vyvstávající z rostoucí role středověkého měšťanstva, a dlouhou závěrečnou studií Jiřího Pelána. Ten zevrubně shrnuje dosavadní teorie renesance a akcentuje důležitost změny myšlenkového paradigmatu.
Četba skýtá obrovský požitek a nejedno překvapení. Toho, kdo se italské renesanční literatuře nevěnuje profesionálně, nepochybně zarazí, jak málo toho dosud v češtině z této epochy máme - při jejím významu je to skutečně překvapivé. Mnozí autoři se zde v překladu objeví poprvé. A nacházíme rovněž texty, které mají podstatný význam pro české dějiny, třeba Petrarcovy listy adresované císaři Karlu IV. nebo svědectví Poggia Braccioliniho z procesu s Jeronýmem Pražským a jeho popravy.
Zejména Braccioliniho text je zajímavý. Nabízí zcela jiný pohled na kostnický koncil, kam reformní teolog brojící proti odpustkům Jeroným Pražský přijel podpořit svého přítele Jana Husa a kde byl nakonec zatčen, obviněn z kacířství a stejně jako Hus upálen.
Braccioliniho perspektiva vychází ze střetu dvou světů: renesančního a středověkého. Opakovaně zdůrazňuje, že sice nedokáže posoudit, zda Jeroným hlásal bludy, nicméně obdivuje jeho vystupování, argumentaci, vtip, a zejména neústupnost a klid, s nímž přijímá rozsudek smrti. Autorovi listu jsou známkou, že Jeroným naplnil ideál filozofa, jak jej chápou stoikové: "Tak byl ten nad pomyšlení znamenitý muž upálen. Viděl jsem jeho konec, sledoval jsem všechna jeho dějství. Možná konal věrolomně, možná tvrdošíjně setrvával v bludu, avšak zemřel zajisté jako filozof."
Stejně úžasné je rozpětí rejstříku antologie: od milostné lyriky Petrarcovy přes nábožensky inspirovanou poezii k literatuře komické, jakou představuje Rustico di Filippo: "Kamkoli jdeš, máš s sebou latrínu, / ty ochechule, stará kupko hnoje; / ten, kdo tě potká, rychle prchá z boje / a ucpává si nos v tu vteřinu."
Výtečné překladatelské výkony doplňuje příkladné ediční zpracování a vyčerpávající množství bibliografických i biografických informací.
Obsáhlý výběr znovu klade otázku po významu renesance. Místy podporuje nejrůznější výklady, ať už je to pojetí historika a znalce tohoto období Jacoba Burckhardta, kulturního historika Johana Huizinga nebo autorů Václava Černého a Jiřího Pelána.
Všechny jsou užitečnými nástroji k celistvému pohledu, jako každá velká literatura však pozorného čtenáře také nutí samostatně přemýšlet. V každém případě zpochybňují rigidní a stereotypní školskou klasifikaci.
Antologie před nás staví především prvotřídní dílo, jež má potenciál zaujmout i přes propast staletí. Výbor italské renesanční literatury je naprosto zásadním nakladatelským počinem, jehož význam lze jen stěží docenit.
Kniha
Václav Černý, Jiří Pelán: Italská renesanční literatura 1. a 2. svazek
Nakladatelství Karolinum 2020, 960 korun, 1260 stran.
