V židovském obýváku. Bestseller nahlíží do blízkého světa, který neznáme

Jan Fingerland Jan Fingerland
19. 11. 2020 17:04
Doučování může být pro vnímavou studentku zdrojem přivýdělku, ale také poznání. Třeba když navštěvuje rodinu ortodoxních židů, tak jako belgická spisovatelka Margot Vanderstraetenová.
Margot Vanderstraetenová v Belgii od roku 1987 pravidelně navštěvovala rodinu ortodoxních židů.
Margot Vanderstraetenová v Belgii od roku 1987 pravidelně navštěvovala rodinu ortodoxních židů. | Foto: Debby Termonia

Dnes dvaapadesátiletá autorka díky tomu nahlédla do pomyslného židovského obýváku, dětského pokoje, kuchyně a trochu i do ložnice. Do některých spíše přenesených prostorů v domě zaměstnavatelů se ovšem nedostala, i kvůli limitům svého pohledu na svět.

Přesto se kniha nazvaná Mazl tov před třemi roky stala v Belgii bestsellerem a královna Mathilde ji označila za jednu z nejdůležitějších, které kdy četla. Nedávno text v českém překladu Radky Smejkalové vydalo nakladatelství Garamond.

Vanderstraetenová pochází z chudého severovýchodu Belgie, ale studia překladatelství ji v polovině 80. let minulého století zavedla do Antverp a nakonec v roli doučovatelky i do tamní židovské rodiny. Se Schneiderovými, jak je pro potřeby vyprávění nazvala, je v různě intenzivním kontaktu od roku 1987 dodnes. Se psaním jí nikdo pomáhat nemusel, později se stala úspěšnou novinářkou.

Intelektuálka na výzkumech

Antverpy jsou významným centrem obchodu s diamanty. Z velké části jej provozují belgičtí židé a ti jsou často lidmi zbožnými, nebo dokonce velmi zbožnými. Patří k nim i "Schneiderovi", u nichž dvacetiletá Vanderstraetenová jednoho dne zazvoní, aby se ucházela o místo domácí učitelky.

Jejich čtyřem potomkům má pomoci s vlámštinou a případně dalšími světskými předměty, které podle belgických zákonů musí studovat i na židovské škole. Schneiderovi patří k "moderní ortodoxii", dosti sžité s dnešním světem, nikoli ultraortodoxním židům usilujícím o maximální izolaci. Obrázek na přebalu knihy, zobrazující chasida s kožešinovým štrajmlem na hlavě, je tedy zavádějící.

Přesto jde o setkání dvou odlišných světů. Nejen proto, že Vanderstraetenová vzešla z katolického venkova. Ale také proto, že proti svému původu revoltuje a hrdě vyznává volnost, levicovost a antiklerikalismus. Vzpomíná třeba na učitelku z dětství, která se jako první v okolí rozhodla rozvést. Okamžitě přišla o místo, nikdo se jí nezastal, zato ji všichni pomlouvali.

Autorka proto všechno náboženství automaticky vnímá jako bigotnost - a židovství chápe coby zvláštní případ katolictví, před kterým utekla do velkého města na vysokou školu.

Margot Vanderstraetenová.
Margot Vanderstraetenová. | Foto: Tom Van Nuffel

I do rodiny svého zaměstnavatele proto chodí vyzývavě oblečená, ani po letech to nevnímá jako nedostatek respektu. Během vyprávění se marně snaží nějak vyrovnat s existencí životní cesty, která stojí na dodržování pravidel. Třeba snahu vyvarovat se o šabatu používání elektřiny nakonec označí za "obojakost" nebo používá obraty jako "víra zatemňující mozek".

Současně je ale ochotná klást si tvrdé otázky. Například svůj protějšek nechá říci: "Muži a ženy na Západě žijí v útlaku - muži musí vydělávat co nejvíc peněz, ženy musí být štíhlé, mladé a krásné. Na spiritualitu a usebrání nezůstává prostor, nejvýš hodina jógy týdně."

Na svém pojetí svobody ale Vanderstraetenová trvá a moc nás neupozorňuje na něco, co sama popsala, totiž že "konzervativní" paní Schneiderová, zbožná matka čtyř dětí, je sebevědomá a emancipovaná žena. Jen na trochu jiný způsob.

Autorka líčí, jak mocně na ni zapůsobil zážitek pospolitosti při oslavě šabatu a samozřejmost, s níž lidé zpívají v přítomnosti ostatních. Jinde přiznává, že bizarně oblečeným chasidům trochu závidí "odvahu být bez výhrad sami sebou", nebo s údivem zaznamenává vyjadřování ženy, která o firmě, kde pracuje, mluví v množném čísle. Vanderstraetenová se s ničím nadosobním natolik identifikovat nedokáže.

Vůči zbožnému prostředí občas vyjádří respekt, avšak čtenář chápe, že se nerozhodla stát ortodoxní židovkou. Ale překvapí ho, že ji podobná zkušenost ani po letech nepřiměla k úvahám o kladných stránkách vlastní tradice.

Limburská perspektiva

Dívka vržená do neznámého prostředí stále porovnává zaměstnavatelovo antverpské sídlo se svým původním domovem. Sama pochází z nižší střední vrstvy, z oblasti průmyslového a hornického Limburska. Šokuje ji, že každé z dětí, které učí, má nejen svůj pokoj, ale také koupelnu. "My jsme se doma koupali jednou za týden, ve stejné vodě se vždy vystřídali nejméně dva lidé."

Teprve po letech se ukáže, že obchodník s diamanty Schneider si ve srovnání s její rodinou sice žije dobře, ale zase tak bohatý není. Nemá úspory, protože všechny peníze vkládá do chodu velké domácnosti a do vzdělání dětí. Na prahu stáří musí dům prodat.

Margot Vanderstraetenová.
Margot Vanderstraetenová. | Foto: Kevin Faingnaert

Setkání se Schneiderovými dává Margot Vanderstraetenové příležitost nově vidět i Belgii: jako zemi uzavřenou a trochu zapšklou. Zaujme ji odstup, který Schneiderovi mají od vlámštiny. Doma mluví především francouzsky. Schneider senior to vysvětluje tím, že po válce už belgičtí židé nechtěli zůstat u malého jazyka, francouzština jim dává pocit, že nejsou omezeni na malý vlámský svět.

Jiný pohled nabízí jeden ze Schneiderových synů: "Vy Vlámové nemáte rádi sami sebe, jak byste mohli mít rádi nás a my vás?" Mladík tím vysvětluje, proč je v sousedním Nizozemsku tolik židovských literátů, ale ve Vlámsku skoro žádný.

Vanderstraetenová perspektivu obohacuje také o pohled dvou svých partnerů, s nimiž v průběhu let žila. Jedním je íránský levicový uprchlík Nima, který Belgii paradoxně vidí podobně jako Schneiderovi. A něco podobného o řadu let později říká i Martinus, autorčin holandský přítel.

Nizozemsko tu vystupuje jako nelichotivé zrcadlo vlámského prostředí. Íránec Nima naráží v Antverpách na nedůvěru okolí, žádné velké vítačství tam na přelomu 80. a 90. let nezažívá. Neustále se obává státních institucí, bojí se vyhoštění, belgická tajná služba na něj vyvíjí nátlak, aby donášel zevnitř íránské komunity. Po návštěvě Kuby ho belgičtí policisté odvedou na mnohahodinový výslech.

Pohled menšin je pro Vanderstraetenovou důležitý. V dětství chodila do školy s dětmi z přistěhovaleckých rodin a osvojila si jejich perspektivu. Vzpomíná, jak rodilí Belgičané soudili, že děti imigrantů nepotřebují studovat, že je to prý vhodnější pro domácí katolíky. Jestlipak se to mezitím změnilo? A poznal by se v tom portrétu vlámské Belgie i Čech?

Jeden model integrace

Jenže i Schneiderovi, ač rodilí Belgičané, jsou tak trochu "cizinci". Jejich postoj lze vnímat jako jeden model úspěšné integrace rodiny, která si chce udržet svou jinakost. Pan Schneider například při prvním setkání Vanderstraetenové potřese podanou rukou, ale vzápětí žádá, aby příště respektovala, že jako zbožný žid by cizí ženě ruku podávat neměl.

To může připomínat jednání některých muslimů, ale v tomto případě je dotyčný aktér rozhodnut maximálně vyjít vstříc většinové kultuře. Autorka zaznamená, že panu Schneiderovi v pracovně - kam se skoro nikdo nedostane - visí portrét panovnické rodiny, "bigotně katolické", jak sama ihned dodává.

Margot Vanderstraetenová.
Margot Vanderstraetenová. | Foto: Tom Van Nuffel

Přesto je postavení rodiny nejisté. Vanderstraetenová popisuje, jak prostřednictvím svého zaměstnání zakusila antisemitismus, o jehož existenci předtím sotva tušila. Nejen ze strany belgických známých, ale také policie, stejně jako svého íránského přítele, případně nahodilých muslimských spoluobčanů. Někteří židé ze strachu dokonce uvažují o vystěhování.

Dívčina empatie má ale své meze. Když se dozví, že část židovské komunity kvůli obavám z muslimů uvažuje o volbě nacionalistického Vlámského bloku, dříve antisemitského, v novém století hlavně antiimigračního, zaznamenává to s ostrým nesouhlasem. Nebude jej snad volit i pan Schneider? Levicová autorka to komentuje tak, že její vystrašený zaměstnavatel "volí proti ní".

Konec jedné éry

Antverpští židé jsou ohroženi i jinak a Margot Vanderstraetenová se neúmyslně stala kronikářkou jedné etapy jejich ústupu. Diamantový obchod přechází do rukou Indů, Libanonců a dalších národů. Komunita moderně-ortodoxních židů se zmenšuje a chudne, škola, do které chodily děti manželů Schneiderových, se stěhuje do menší budovy. Situace ultraortodoxních je trochu méně vyhrocená, ale s tou ani Schneiderovi, natož vypravěčka, takřka nepřichází do kontaktu.

Do zahraničí postupně odcházejí i Schneiderovy děti, nejen kvůli antisemitismu nebo úpadku otcovy živnosti. Zjišťují, že zejména v Americe a Izraeli se jim dýchá lépe než v rodné Belgii. Třeba i proto, že tamní židovské komunity jsou větší, žijí přirozeněji a mají uvolněnější vztah s nežidovským okolím.

Obal knihy Mazl tov.
Obal knihy Mazl tov. | Foto: Garamond

Vanderstraetenová si to uvědomí, když své někdejší svěřence po letech navštíví. Jako pravá příslušnice západoevropské levice má problém radovat se ze štěstí nejoblíbenější bývalé žačky Elziry, protože neustále musí myslet na utrpení Palestinců. Návštěvu Castrovy Kuby příznačně shrne jen konstatováním, že byla zemí i jejím vůdcem "zklamána".

Knihu Mazl tov lze číst různě. Míněna je především jako příležitost k nahlédnutí do blízké exotiky, do světa, který mají Belgičané za rohem, ale neznají ho, stejně jako on někdy nezná je.

Žánr, jenž vnějším pozorovatelům představuje ortodoxní či ultraortodoxní židovský svět, je už celkem etablovaný. Videotéka Netflix nabízí seriál Neortodoxní podle autobiografické knihy Američanky Debory Feldmanové o jejím útěku do sekulárního světa. Česká fotografka Eliška Blažková nedávno vydala knihu snímků z jeruzalémské ultraortodoxní čtvrti.

Mazl tov je především svébytným příspěvkem k těmto výpravám za dráždivou jinakostí židovství. Kdo si knihu přečte, nebude se nudit a hodně se dozví. Neměl by si ale myslet, že se dozvěděl všechno.

Autor je komentátor Českého rozhlasu Plus.

Kniha

Margot Vanderstraeten: Mazl tov - Má léta u ortodoxní židovské rodiny
(Přeložila Radka Smejkalová)
Nakladatelství Garamond 2020, 296 stran, 340 korun

 

Právě se děje

Další zprávy