Jer má samozřejmě na mysli zkušenost, již by žádná žena neměla zažít - smrt vlastního potomka. Ve druhé rovině však lze jeho slova vztáhnout i na další členy rozvětvené rodiny, jejich pohnuté osudy, ba dokonce na celé Irsko. Lze trauma dědit? Je možné předávat z generace na generaci nejen barvu vlasů, očí či povahové rysy, ale také strádání, fyzické i emocionální útrapy, nelehký úděl?
Irsko je zemí pastvin, mokřadů a nevyzpytatelného počasí, které v průběhu 19. a 20. století stálo za několika vlnami devastujících hladomorů a vedlo k úmrtí či emigraci více než čtvrtiny obyvatel. Nemalou měrou se ale na osudu země podepsaly dějiny.
Stejně jako obyvatelé mnoha malých národů mají Irové bolestnou zkušenost s nadvládou většího souseda, v jejich případě Velké Británie, a dodnes si nesou mnohá traumata. Je tedy logické, že spíš než aby na minulost vzpomínali, snaží se zapomenout a za každou cenu přežít, tak jako postavy románu Doživotí.
V této intimní a lyrické generační sáze Billy O’Callaghan oživuje historii vlastní rodiny, konkrétně tří předků: babičky z matčiny strany Nellie, jejího otce Jera a jeho matky Nancy.
Náš Coney Island
Sedmačtyřicetiletý O’Callaghan dosud vydal čtyři sbírky povídek a tři romány, naposledy právě loňské Doživotí. K literární dráze ho nic nepředurčilo. Po střední škole se rozhodl dál nevzdělávat, kariéra spisovatele pro něj proto byla spíš nedostižným snem než konkrétním cílem. Příliš naděje nevzbuzovaly ani osudy jeho oblíbených irských literátů - William Trevor si musel přivydělávat učením a prací v reklamní agentuře, Liam O’Flaherty žil v Londýně chvíli na hranici existenční nouze.
Billy O’Callaghan však měl odkud čerpat inspiraci. Dětství trávil na klíně své umírající babičky Nellie, která mu dlouhé hodiny, mnohdy i místo školy, vyprávěla pohádky a pověsti. O strašidlech, skřítcích nebo takzvaných banshees, tedy duších nevinných mrtvých dívek bloudících vřesovišti, a také skutečné příběhy jeho příbuzných.
Jeden malému posluchači utkvěl v paměti víc než jiné: když babička vzpomínala na tragickou smrt svého bratra, který při hře nešťastně spadl z kozy a zlomil si vaz. Mrtvému chlapci, jenž zemřel v nepřirozeně zkroucené poloze, pak jeho otec Jer musel zlomit páteř ještě víc, aby bylo hocha vůbec možné uložit do rakve.
Šokovaný Billy v tragickém příběhu rozpoznal literární potenciál, jejž o mnoho let později zúročil v povídce Smrt v rodině. Předloni ji zařadil také do svého asi nejznámějšího souboru The Boatman and Other Stories.
Než se k postavě pradědečka Jera vrátil, před třemi lety vydal ještě román Náš Coney Island, křehký milostný příběh, který v mnohém připomíná slavnou divadelní hru Bernarda Sladea Každý rok ve stejnou dobu. Zatímco v tomto dramatu z roku 1975 se stárnoucí milenci setkávají jednou za rok, v románu Náš Coney Island to bylo každé první úterý v měsíci, a to symptomaticky na newyorském Coney Islandu - ve kdysi slavném zábavním centru, dnes už jen vzpomínajícím na zašlou slávu.
Při románovém setkání milenců hrály irské reálie pouze okrajovou roli, už tady však čtenář nalezl témata, která nyní O’Callaghan naplno rozehrává v Doživotí: palčivé životní ztráty, osobní oběti a především vztah protagonistů k minulosti, která, jejich slovy, nikdy nebude opravdickou minulostí. Vždy se někde pod povrchem bude ozývat a ovlivňovat současnost.
Náš Coney Island proslavil Billyho O’Callaghana po celém světě včetně Česka, kde ho vydala Paseka v překladu Petra Eliáše, a vysloužil mu uznání i mnoha slavných irských spisovatelů, například šestasedmdesátiletého Johna Banvilla.
Tři silné příběhy
Až v románu Doživotí, opět přeloženém Petrem Eliášem a publikovaném Pasekou, však O’Callaghan zužitkoval, co celá léta nosil v hlavě: svou rodinu a tři předky, jejichž osudy jsou z literárního hlediska nejsilnější. Vyprávění začíná Jerem. Ten řeší nejen nedávný skon své milované sestry, který přičítá jejímu sobeckému a despotickému manželovi, ale také vlastní válečné zkušenosti - z takzvané búrské války, kterou na přelomu 19. a 20. století vedla Velká Británie proti jihoafrickým republikám, a první světové.
Jer bojoval, aby zabezpečil rodinu, na válečné útrapy ale nikdy nezapomněl. Stejně jako si nikdy nepřestal vyčítat, že zatímco byl pryč, jeho rodina hladověla a žena dřela až do úmoru. Také v sobě nesl hořkost z toho, že vlastního otce znal jen od vidění a že ten zapříčinil mnohé, čemu rodina musela čelit.
Tím se přesouváme do roku 1911 k příběhu Jerovy matky Nancy, dost možná nejpůsobivějšímu a nejsyrovějšímu ze všech tří částí románu. Nancy jako devatenáctiletá, jediná z rodiny, která přežila hladomor, opouští ostrůvek Cape Clear Island nedaleko města Cork a vydává se na pevninu hledat obživu.
Vše probíhá skoro idylicky - než na zahradě domu své zaměstnavatelky potká uhrančivého Michaela, podlehne mu a záhy otěhotní. Jak ostatně říká jedna z postav: "Být ženou znamená, že vám život dříve nebo později uštědří krutou lekci."
Protože Irsko nebylo k neprovdaným matkám nikdy vstřícné, Nancy čeká osud mnoha žen v podobné situaci. V jejím případě několikaměsíční odloučení od dítěte a zkušenost s ulicí, kde si musí přivydělávat prostitucí.
Ani tato etapa ji však nepoučí a muži, jehož miluje i nenávidí zároveň, uvěří podruhé. Byť už se nikdy nezbaví přesvědčení, že si za svůj osud může do určité míry sama, stále nachází nezdolnou sílu a zvládá se postarat nejen o sebe, ale také o obě děti - na rozdíl od mnoha mužů, kteří na okolnosti jen žehrají a těžce našetřené rodinné peníze propíjejí po hospodách.
Bez pohřbu
Součástí románu Doživotí je ale ještě třetí příběh z roku 1982. Odehrává se na smrtelném lůžku spisovatelovy babičky Nellie. Ta v čím dál vzácnějších chvílích, kdy je ještě při vědomí, vzpomíná na rodinu, především na svého milovaného otce Jera, a na zážitek, který se jí vryl pod kůži.
Nellie, nejmladší dítě v rodině, otěhotněla jako poměrně mladá. Pochopení však našla nikoliv u starších sourozenců, ale právě u tatínka Jera, který, maje stále na paměti osud vlastní matky Nancy i ten svůj, dokáže překonat předsudky a vidět i na této pohromě něco pozitivního.
Nellyino štěstí bohužel netrvá dlouho: chlapeček John se narodí mrtvý. Jako nekřtěňátko, a navíc dítě počaté mimo manželství, nemá právo na křesťanský pohřeb.
Nellie, vyčerpaná z porodu, na pokraji sil sleduje otce a svého partnera, jak v noci potají pohřbívají miminko na hřbitově a po prozrazení se neohroženě staví rozhořčenému knězi. I Nellie si tak až do konce života nese svůj kříž, stejně jako její otec, babička a nejspíš i desítky dalších předků.
Billyho O’Callaghana se v rozhovorech často ptají, jak na Doživotí reagovala jeho rodina a kolik z textu je "pravda". Spisovatel s úsměvem odpovídá, že romány přece bývají směsicí faktů a fikce. Je úplně jedno, zda se některé z pohnutých událostí skutečně staly, či je autor trochu přibarvil. Citlivě, skoro až lyricky vypráví mimořádně silné příběhy výjimečných postav a kromě jejich osudů poodkrývá i temné stránky irských dějin. Čtenáře uchvátí a už ho nepustí.
Kniha
Billy O’Callaghan: Doživotí
(Přeložil Petr Eliáš)
Nakladatelství Paseka 2021, 192 stran, 299 korun.
