Pocházeli odsud samozřejmě velikáni typu Oscara Wildea, G. B. Shawa, Jamese Joyce nebo Samuela Becketta, ani současná irská literatura se ale nemá za co stydět.
Střední generace autorů, kam patří Colm Tóibin, John Banville nebo Anne Enright, si hravě vydobyla místo v kánonu anglicky psané literatury a dávno zdomácněla na poli překladové literatury.
Posledních pět let se pak o slovo čím dál častěji hlásí mladí irští autoři. Hned dva se dostali do širšího seznamu finalistů posledního ročníku Man Bookerovy ceny a zájem o jejich díla vzrůstá také v zahraničí. Rovněž Češi už se zásluhou nakladatelství Argo a Kniha Zlín seznámili s reprezentativním vzorkem toho nejlepšího, co v poslední době v Irsku vzniklo, konkrétně s díly Lisy McInerney, Donala Ryana a Kevina Barryho. A na vydání v dohledné době čeká loňský megahit Sally Rooney nazvaný Normal People.
Odeon nedávno uvedl na pulty knihkupectví v pořadí druhý román pětatřicetileté Sary Baume jménem Vyšlapaná čára.
Autorčina prvotina Jasno, Lepo, Podstín, Zhyna se před třemi roky setkala se značným ohlasem, vznikla podle ní divadelní adaptace v pražské MeetFactory a především kniha získala cenu Magnesia Litera za brilantní překlad Alice McElveen Hyrmanové. Ta do češtiny převedla i nynější Vyšlapanou čáru.
Asi každý z nás někdy zažil situaci, kdy se ocitl na opuštěném místě a narazil na stopy lidské činnosti - otisky v blátě, zářezy v kůře stromu - či v případě ruiny nějaké budovy na celé místnosti nebo věci osobní potřeby zanechané tak, jak je majitelé opustili. Někoho podobná setkání děsí, jiné svou tajemností naopak lákají.
Tak či onak nás opuštěná místa nutí klást si otázku, co po člověku zbude po jeho smrti, co hmatatelného po sobě zanechá. Právě v tomto duchu pojatá fotografie Richarda Longa nazvaná Vyšlapaná čára z roku 1967, vystavená v britské galerii Tate a zachycující lidskou stopu ve volné krajině, inspirovala Saru Baume k jejímu nynějšímu románu.
Odehrává se na irském venkově - přímo ideálním místě, kde rozháraná duše mladého člověka může hledat smysl života. Dle statistik se v Irsku momentálně nalézá na 230 tisíc opuštěných staveb. Do jednoho takového neobydleného domu se v románu Vyšlapaná čára vrací Frankie, psychicky labilní a značně rozháraná hrdinka. Chce utéct ruchu velkoměsta, dokázat okolí, že se o sebe zvládne postarat, a především najít sebe sama.
Od smrti někdejší majitelky budovy, Frankiiny babičky, sice uplynuly tři roky, ale nic se nezměnilo. Dům je stále plný jejích věcí, na sklech jsou pořád patrné její otisky. Je to takové chaotické skladiště věcí, které nikdo nechce, které čeká, až si ho někdo všimne, až ho někdo ocení. Stejně jako jeho nová obyvatelka.
Třebaže je Vyšlapaná čára v pořadí druhým románem Sary Baume, jeho zárodky vznikaly před autorčinou úspěšnou prvotinou, konkrétně na kurzech tvůrčího psaní jako pokus o takzvanou creative non-fiction, tedy záznam skutečných událostí pomocí prostředků krásné literatury. Proto je toto dílo oproti prvnímu románu mnohem autobiografičtější a reflexivnější - má téměř deníkovou formu.
K jeho vzniku přispělo několik okolností. V první řadě to dle Sary Baume byl silný dávivý pocit, který jako absolventka výtvarné školy zažívala při dohánění literárního dluhu. Jak četla všechny romány, které měla dávno znát, zdálo se jí, že je v nich až příliš mnoho příběhů, až příliš slov. Coby člověka, který se většinu života zaobíral vizuálním uměním, Baume lákaly primárně obrazy, představy. Nezajímal ji příběh jako takový, jejž ostatně také ve Vyšlapané čáře maximálně potlačuje, ale vjemy a emoce, které vyvolávají.
Oproti jasné kompozici předešlého díla, vycházejícího ze čtyř ročních období, je jediným spojujícím prvkem nové prózy dlouhá čára, jež vede z města na venkov a volně spojuje jednotlivé obrazy.
Jeden motiv střídá druhý - pád, běh, koberec, postel, hvězda, vítr. Frankie se nad každým obrazem zastaví a dokonce se sama zkouší z existujících uměleckých děl s takovým námětem. Mnohem spíš než čistý román tak Vyšlapaná čára připomíná sborník z výstavy, soubor fotografií uměleckých děl, ledabyle pospojovaných křehkou sítí hrdinčiných úzkostí a obav.
Navzdory odlišné kompozici jsou si oba romány Sary Baume v mnohém podobné. Na rozdíl od většiny současných irských próz, veskrze městských, jsou výlučně spojeny s venkovem a úmyslně postrádají jakoukoliv dialogičnost. Oba hrdinové Ray a Frankie jsou svým způsobem ztroskotanci.
Zatímco Ray je poznamenán podivnou výchovou otce, který jej držel v izolaci a namluvil mu, že je retardovaný, Frankie představuje typický produkt své doby. Tak jako tisíce dalších příslušníků generace Y vystudovala vysokou školu a následně se bezcílně potácí v bezčasí. Nedokáže se o sebe postarat, není schopna partnerského svazku. Byť dávno dospělá, do značné míry zůstává závislá na rodičích.
Vyšlapaná čára je neskutečně působivou studií hrdinky balancující mezi neštěstím a psychickou nemocí. Frankie však se svým rozpoložením statečně bojuje prostředky sobě vlastními.
Sara Baume: Vyšlapaná čára
(Přeložila Alice Hyrmanová McElveen)
Nakladatelství Odeon 2018, 320 stran, 329 korun
Pomocí umění a výtvarného vidění světa se pokouší najít řád v ještě horším skladišti nechtěných věcí, než je dům její babičky - ve vlastní hlavě. Třeba i tím, že fotí mrtvá zvířata, která nachází při toulkách krajinou (tyto snímky tvoří nedílnou část románu).
Frankiiny fotky však nejsou samoúčelně bezútěšné či šokující, právě naopak. Stejně jako román Vyšlapaná čára zachycují křehkost světa kolem nás, přirozený koloběh života smrti a sotva zřetelnou stezičku v trávě, spojující divokou přírodu s jedincem - viditelnou jen těm, kteří na svět dokáží pohlížet vnímavýma a nezaujatýma očima umělce.
