Temná věž je Kingovo možná ne nejlepší, ale jistě nejzásadnější dílo. Koncentrují se v ní jeho oblíbené vyprávěcí vzorce a žánry od westernu přes horor, postapokalypsu či paralelní vesmíry až po příběhy, v nichž se cestuje časem.
Na základní sedmidílnou řadu pak postupně navázaly povídky, krátký doplňující román (Závan klíčovou dírkou) a její postavy či motivy se hojně objevují v dalších Kingových textech (Srdce v Atlantidě, Nespavost, Černý dům).
Ačkoliv byla geneze Temné věže v průběhu času komplikovaná, King se k ní za všech okolností vracel. Pracovat na ní začal už během vysokoškolských studií, dlouho před publikací svého prvního románu Carrie. První čtyři svazky vznikaly celé čtvrtstoletí, zcela mimo vliv deadlinů a nakladatelských tlaků, čistě z autorovy vlastní potřeby návratu do „světa, který se hnul“. A po těžké autonehodě a komplikované rekonvalescenci, kdy nebylo jasné, jakým způsobem bude Kingova kariéra pokračovat, byla právě Temná věž textem, který chtěl za každou cenu dokončit; poslední tři díly tak naopak dopsal během pouhých dvou let.
Disciplinovanost a vůle, s níž autor Temnou věž dokončoval, je obdivuhodná. Zároveň tu ale vzniká určitá diskontinuita mezi autorským gestem prvních čtyř a posledních tří dílů. Ve změněném tempu, pod tlakem vědomí vlastní smrtelnosti, King přistoupil k řadě zjednodušení a jindy nelegitimní otázka, jak by asi určité dílo vypadalo nebýt vnějších vlivů, je tak v případě Temné věže velmi lákavá. Například ve chvíli, kdy máme před sebou první svazek komiksové řady, která vychází z děje první a čtvrté knihy (Pistolník, Čaroděj a sklo) a zároveň doplňuje události, jež sérii předchází.
Komiksová Temná věž spadá pod nakladatelství Marvel a jakkoliv zde mohou být otevření autorskému přístupu a kreativním řešením, vždy je taková práce řízena pravidlem periodicity – co měsíc, to jeden sešit. Vyjevuje se tak zásadní rozpor mezi podstatou knižní předlohy, jež vznikala ve značně proměnlivém tempu a za nejrůznějších okolností, a systematickou, uměřenou a jasně naplánovanou prací na mainstreamové komiksové adaptaci.
Právě mainstreamovost je přitom jejím dalším problémem, protože původní Temná věž vybočuje nejen z toho, co si obvykle spojujeme s žánrovou literaturou, ale je výlučná i v rámci Kingovy tvorby. Minimálně první dva svazky jsou jakýmsi iniciačním prostorem, kdy jsme uváděni do Rolandova světa i neobvyklého jazyka, jímž je tento svět popisován a který částečně vychází z anglické romantické poezie, respektive z básně Roberta Browninga Childe Roland přišel k temné věži.
Typický Kingův román se přitom odehrává v „našem“ světě, kde fungují běžné fyzikální zákonitosti a jen pozvolna sem proniká cosi cizorodého. Temná věž naopak vypráví o Středosvětě, který ztratil veškeré časoprostorové koordináty a zdegenerovaná technologie se tu potkává se zmutovanou magií. Oním cizorodým jsou zde naopak záblesky naší běžné reality, jež mohou mít různou podobu. Hlavní protagonista Roland Deschain z Gileadu si například své společníky vybere v moderním New Yorku, během své pouti naráží na pozůstatky naší popkultury a samotní pistolníci odvozují svůj původ od Artura Elda, westernové variace na artušovský mýtus.
Zatímco knižní předloha je tedy výsostně imaginativní a je na ní občas poznat, že vznikala pod vlivem nejrůznějších substancí, kterým King až do začátku devadesátých let holdoval, komiks je velmi doslovný až návodný. Jestliže kniha rozšiřuje vědomí, komiks zužuje vidění.
A přestože autor sám tvrdí, jak je s výsledkem spokojený, má jeho výrok spíš než výpovědní hodnotu komerční potenciál, protože King je sice geniální spisovatel, ale nikoliv geniální komiksový scenárista. Expanze Temné věže do jiných formátů a médií je sice přirozená, ale nelze k ní přistupovat s přehnanou úctou či pietním odstupem. Že tento přístup nikam nevede, prokázala řada nepovedených kingovských filmových a televizních adaptací, z poslední doby například seriály Pod kupolí nebo Dallas 63.
Je třeba najít někoho, kdo do toho opravdu řízne a nahradí Kingovo gesto svým, jak to svého času udělal třeba Stanley Kubrick adaptací románu Osvícení. Scenárista Temné věže Peter David bohužel tímto člověkem není. Vypracoval se na X-Menech a adaptacích Star Treku, ale nikdy nehrál ligu Alana Moora či Neila Gaimana. Kingův styl se rozchází z možnostmi komiksového média a Peter David nepřišel s ničím novým, protože ve svém scénáři Temnou věž neadaptuje, ale spíše přepisuje.
Teoreticky je tedy vše na svém místě, komiksu ale chybí hloubka a konzistence předlohy, která chytře pracuje s tím, že se k Rolandově minulosti vrací ve chvíli, kdy víme, co se z něj stalo. Komiks naopak pracuje s tuctovou origin story. Ta je však zároveň odvyprávěná jazykem předlohy, která nebyla příběhem Rolandova zrození, ale jeho zpovědí.
Přidanou hodnotou komiksu vyvažující nebo maskující slabiny scénáře může být jeho vizuální stránka. I ta je ale v případě Temné věže poplatná komiksovému mainstreamu. Čili není tu nic, co by nebylo možné prodat matce osmiletého čtenáře. Což je u příběhu, který se věnuje probouzející se sexualitě a končí spektakulárním masakrem, docela problém.
Komiks Temná věž: Zrození pistolníka je tak jen tuctovým doplňkem výjimečného díla. Poučit se z chyb minulosti nyní ovšem mohou tvůrci připravovaného televizního zpracování. Po letech dohadů a příprav se konečně začalo natáčet. To, že Rolanda s vizáží Clinta Eastwooda z westernů Sergia Leoneho má hrát Idris Elba, není v kontextu hledání vhodného adaptačního klíče na škodu, ale zajímavým příslibem a vítaným nakročením ke skutečně osobité adaptaci, která nebude jen nábožně vzhlížet ke svému zdroji.
Temná věž 1: Zrození pistolníka, Peter David a Stephen King, vydalo nakladatelství Crew, 2016.
