V nakladatelství Argo přišli na český komiksový trh trochu s křížkem po funuse. Zatím to vypadá, že místo aby se soustředili na doplnění deficitu v dovydání klasiků, jako je třeba Alan Moore, kterého tu před deseti lety pomáhali uvést, vyzobávají všechno (ne)možné v honu za chimérou intelektuálního komiksu.
Během tohoto období tak vydali například bizarní politicko-historické komiksy, jako byla Stopa legionáře nebo sborník Ještě jsme ve válce, či trendy životopisy slavných (Emil Zátopek). A teď dokonce nalezli odvahu a přeložili z finského originálu - byť s drobným přihlédnutím k anglickému překladu - existenciální příběh Sojčák.
Rozsahem nevelké album s ambicí sbírat komiksové ceny se okatě hlásí k tomu, že jde o artovou záležitost. Anotací se lísá k odkazu guru všeho středoevropského artu Franzi Kafkovi, a protože žijeme v době (post)postmoderní, zmínit Disneyho určitě taky neuškodí. To si přece ten komiks koupit musíte. I přesto, že Kafku - originál od Broda - máte v každém antíku a Disneyho sebrané spisy v jakékoliv trafice. Ono iritující srovnání je tedy natolik vágní a generické, že dnes už nevypovídá naprosto o ničem, a to si Sojčák určitě nezaslouží.
Malý Sojčák žije v ponurém a hermeticky uzavřeném sídle gargantuovských rozměrů jen se svojí nemocnou matkou upoutanou na lůžko. Osamělý pavouk a obrazy předků ve vojenských uniformách jsou jeho jediná společnost. Musí zůstat za všech okolností potichu, protože ve světě tam venku číhají zlí ptáci.
Jeho problémem je, že nemá žádný referenční rámec. Veškeré informace o tom, jak to funguje ve vnějším světě, jsou filtrovány prostřednictvím jeho zjevně šílené matky nebo je získává z přísných a mlčenlivých obrazů. Nemá tak žádné povědomí o soucitu a humanitě; je tragickou postavou, která má nad sebou dohled minulosti, a pouze si domýšlí, co se po něm chce, ale nikdy to s určitostí neví. Žije v prostředí, které přes sebevětší snahu neumožňuje jedinci vstupovat do normálních mezisojčích vztahů a jenom jej deformuje.
Jde tedy o mnohokrát vytěžený příběh, který byl jinde podán lépe, zajímavěji i intenzivněji. Z poslední doby stojí za pozornost například animovaný film, který mimochodem také vychází z komiksu, Psychonauti, zapomenuté děti, nebo výborný horor The Living and the Dead.
V obou případech tvůrci pracovali s konkrétním a jasně vymezeným rámcem, ať už to byl postapokalyptický svět v prvním případě, nebo důmyslné přepínaní mezi šílenstvím a normalitou v případě druhém. V Sojčákovi jako by ovšem existovala pouze jediná, svrchní vrstva vyprávění, které tu nesměřuje dovnitř k hlubší introspekci jedince pronásledovaného jeho strachy a úzkostmi, ale ani ven, kdy by se prostřednictvím podobenství řešila globální traumata či předsudky konkrétních sociálních skupin či historických epoch.
Největší slabinou Sojčáka je tak jeho scénář, který funguje spíš jako hříčka. Rychle se totiž ukáže, že jeho příběh nemá dostatečné pozadí, aby mohlo jít o něco víc než jen o cvičení v možnostech daného média. Autoři přitom komiksu rozumí. Ptačí perspektiva je zde definována omezeními a nemožností vzlétnout, odpoutat se od minulosti a stát se svobodným.
Sojčák se pohybuje ve stísněném, temně laděném prostoru úzkých chodeb a nakloněných vertikál vzbuzujících hrůzu, kterou zdůrazňuje neustálá konfrontace s obrazy, jejichž mocenskému pohledu je vystaven. Tvůrci nápaditě pracují se starým principem obrazů, které vás sledují, ať se na ně díváte z kterékoliv části místnosti. Je to model, který působí nejen na hlavní postavu, ale i na čtenáře, který má pocit, že pradávné sojky zírají za všech okolností i na něj.
Z mistrovsky zvládnuté kresby a perfektní kompozice každé stránky je ale zároveň patrná jakási uměřenost a téměř sterilní odstup. Sojčák je takový komiksový midcult. Nekonfliktní a hladce plynoucí dílo, které nechce pokládat příliš komplikované otázky. Místo toho, aby atakovalo naše komfortní zóny, nám tak prostřednictvím perfektně zvládnuté technické stránky předkládá pouze cosi líbivého a ve své podstatě banálního.
Z potenciálně složitých témat zbyla jen vata bez složitějších emocí a svojí zdánlivou nepřístupností a širokým interpretačním rozptylem je paradoxně lehce přístupné komukoliv. Není to tedy horor ani podobenství, a právě ve snaze být tím důležitým existenciálním komiksem je Sojčák nezdravě ambiciózní. Nenaplněné ambice jsou bohužel také hlavní dojem, který po prvním i každém dalším čtení přetrvá.
Sojčák, Lauri a Jaako Ahonen, vydalo nakladatelství Argo, překl. Richard Klíčník, Praha 2016.
