Na první pohled nebyl nejlepší nápad, aby snímek s rozpočtem kolem 160 milionů dolarů režíroval syn Davida Bowieho, který se proslavil především nízkorozpočtovým sci‑fi Moon.
Na druhou stranu je trendem hollywoodských studií svěřovat i největší hity do rukou autorských filmařů slavících úspěchy nezávislými filmy. A Duncan Jones je kromě toho velkým fanouškem herního světa Warcraftu, který byl svého času nejpopulárnější on‑line počítačovou hrou na světě.
O filmu se hovoří deset let a v plánu je trilogie. První Warcraft na svých bedrech nese hned dvojí tíhu: nejen natočit konečně povedenou adaptaci počítačové hry, ale také resuscitovat žánr epické fantasy, jehož diváci se doposud nevrátili z takřka devítihodinové pouti Tolkienovou Středozemí, kterou jim nachystala úmorná trilogie Hobit.
Ještě že ta bedra patří z velké části orkům, obřím nazelenalým příšerám, které si dělají zálusk na svět lidí, zatímco ten jejich se hroutí. Režisér Jones se pokusil o celkem revoluční tah. Chtěl natočit obdobu válečného filmu, avšak netypicky s hrdiny na obou stranách. A skutečně se mu do značné míry podařilo vykreslit testosteronem a počítačovými efekty napumpované polozvířecí bytosti s tlamami plnými klů jako sympatické jedince se zcela lidskými vlastnostmi i problémy.
Hlavní orčí hrdina Durotan se chce postarat o rodinu, nelíbí se mu kejkle vrchního mága, kterému jde jen o moc, a lidé tak možná brzy nebudou jen kořistí, ale také spojenci.
Warcraft není tak hloupý film, jak zmiňují mnozí nesmiřitelní američtí recenzenti. Jen se pokouší o příliš mnoho. Chce být dokonale věrný hernímu světu a představit co nejvíce z něj, je proto zahlcený postavami, které nemají prostor. A tak i skvělí herci jako stále lepší Ruth Negga, která právě září v komiksovém televizním seriálu Preacher, působí jako stafáž.
A s tím souvisí i to, že se Jonesův film chce vymykat realističnosti tolkienovských fantasy. Ve videohrách je vše rychlé, není čas na velká putování, z jedné lokace do druhé se hráči dostanou skokem. Také ve filmovém Warcraftu se vše děje „skokem“, snímek je přeplněný akcí, efekty a barvami.
Jde o podobný typ nadsázky, s jakou se musely vypořádat i filmové adaptace komiksů. Ty ale většinově zvolily příklon k realističnosti. Svlékly superhrdiny ze směšných kostýmů, posílily sepětí se současným světem a vydělaly miliardy dolarů.
Warcraft ovšem není hra z tohoto světa a rovněž film podle ní to všemi svými prvky dává najevo. Akce je monstrózní jako obří kladiva orků, barvy sytější než na starých počítačových monitorech.
Jednoduchá zápletka o zhoubné touze po moci, ale také o vzájemném respektu se rozpadá do řady dějových motivů, což unese spíš šestisetstránková kniha než dvouhodinový film. Kdo nezná svět Warcraftu, nejen že si neužije drobné odlišnosti v charakteristikách a osudech oblíbených hrdinů, ale vůbec ani nedostane prostor se o ně zajímat. Navíc je tento typ fantasy plné nevyslovitelných jmen a světelných magických obrazců poněkud pasé a ve filmové podobě dnes působí až směšně.
Duncan Jones udělal z orků hrdiny, ale trochu při tom zapomněl na lidi. Jak na ty na plátně, tak na diváky v sedačkách kin. V tom je jeho úspěch i prokletí. Sdílí je s mnoha dalšími režiséry, kteří byli příliš velkými fanoušky, než aby zůstali umělci, jejichž díla mohou mít univerzální dopad.
