Proslulí spisovatelé jako Margaret Atwoodová, Jeanette Wintersonová či Howard Jacobson už třetím rokem píší nové texty na náměty Williama Shakespeara. V mezinárodním projektu nazvaném Hogarth Shakespeare nyní přišla řada na nejúspěšnějšího severského detektivkáře Joa Nesbøho. Jeho v češtině právě vydaná kniha Macbeth však ukazuje, jak pro autora jednoho žánru může být těžké přesedlat na jiný.
Nesbø svého Macbetha zasadil do dystopického města beze jména, "močálu korupce, bankrotů, zločinnosti a zmatků". Na scénu vstupuje komisař Macbeth, nadějná pravá ruka nového vrchního komisaře Duncana, který se ve městě zdecimovaném drogovými mafiány i gangy snaží zavést právo a spravedlnost.
Macbeth je původně sympatický a charismatický vůdce speciální jednotky SWAT, jeho muži jsou mu oddaní. Čtenář natěšeně obrací stránky a má radost, že do lokální politiky dystopického světa se dostala světlá naděje.
Od začátku, kdy se má vyjevit Macbethova dvojaká povaha, má ale Jo Nesbø velký problém. Jeho nejznámější knihy stojí a padají na postavě detektiva Harryho Holea - proto se jim přezdívá holeovky. A Harry Hole má sice problémy s ženami, alkoholem i drogami - v tom se Macbethovi, zde bývalém feťákovi, podobá -, je to rebel a sólista každým coulem, ale také veskrze morální a dobrý člověk.
Zatímco Macbeth, který podlehne své femme fatale Lady a zabije vrchního komisaře Duncana, aby se sám chopil moci, rozhodně není Harry Hole. Je to slaboch, ovládaný starší krásnou a zkušenou ženou. Nechá se navést ke strašným činům a vůbec nechápe proč. Aby získal lásku Lady, kterou už má? To asi těžko. Aby si ji udržel?
Motivace je u Nesbøho slabá jak čaj. Čtenář postavě ani na okamžik nevěří a celou dobu se podivuje, co to do sympaťáka Macbetha vlastně vjelo. Jako by autor všech těch sériových vrahů, mučitelů a všelijakých úchylů z detektivek najednou neuměl vytvořit postavu, která v sobě nese jak dobro, tak zlo. Chybí jí morální kompas.
Mimo rámec černobílého schématu detektivky Nesbø nedokáže přesvědčivě popsat, proč se jeho postavy chovají, jak se chovají, a v čem spočívá žízeň po moci či cesta temnotou k dosažení krvavých cílů.
Není tady žádný detektiv, který by odhaloval jasně daný zločin. Věc je mnohem komplikovanější, touha po moci, o niž v Shakespearovu dramatu jde, je záležitostí, již lze nahlížet z mnoha úhlů. A postupné zešílení hlavního hrdiny i smutný konec jeho Lady nelze zredukovat na plochost detektivní zápletky.
V Macbethovi Joa Nesbøho se děj žene jako splašený, jako v té nejlepší "holeovce". Nicméně protože se zde postupně neodhalují stopy, vodítka jsou pro jednou daná už tím, že se jedná o jednu z nejznámějších divadelních tragédií na světě, čtenář je otrávený neustálým ždímáním dystopické atmosféry kdysi prosperujícího města. Z něho se odstěhoval průmysl a nastoupily kriminální živly i chudoba.
Každý romanopisec, který nepíše detektivku, ale knihu o lidské duši, ví, že lidé nejsou černobílé, ploché postavy z papíru, že nejsou za všech okolností morálně pevní a odhodlaní udělat pro vyšší zájem cokoli jako detektiv Harry Hole.
Jo Nesbo: Macbeth
Vydalo nakladatelství Práh
2018, 544 stran, 399 korun
Překlad: Jana Jašová
Lidské duše jsou proměnlivé, věčně se v nich sváří nejrůznější odstíny dobra a zla. Jo Nesbø takovou postavu vytvořit nedokázal. Jeho Macbeth tápe a nechápe, co se s ním děje. To na skutečně strhující postavu nestačí.
Macbetha netrápí spalující vnitřní svár, spíš se chová jako robot s vadným operačním systémem, který mu vyměnila jeho Lady, jenž teď míří do záhuby. Člověk mu nevěří ani slovo a časté citace Shakespeara na tom nic nemění.
Osud hlavního hrdiny čtenáře na posledních stránkách nechává chladným a lhostejným. Marně tápe v Macbethových činech i motivacích. Říká si jen: dobře, že už to skončilo. Teď aby se Nesbø zase rychle vrátil k osvědčeným thrillerům.
