Jo Nesbø je nedílnou součástí kultovního žánru, severské krimi literatury. Záměrně neříkám "detektivky", protože Nesbøoho knihy mají k tradiční detektivce poměrně daleko. Jsou to spíše thrillery zasazené do policejního prostředí.
Nesbø měl s prvními tituly raketový nástup, ty poslední už ale zaznamenávaly menší ohlasy. Poslední kniha Žízeň, jež nyní vychází v českém překladu, byla celosvětově inzerována jako autorův pokus o znovuzískání ochabující přízně čtenářů. Všestranně nadaný Nesbø není ostatně na neúspěch zvyklý: kdysi to byl úspěšný profesionální fotbalista, frontman jedné z nejpopulárnějších norských kapel i kultovní prozaik, jenž v ledasčem připomene Haruki Murakamiho - ostatně ne náhodou ho v Žízni zmiňuje.
Koktejl, který Nesbø čtenáři v posledním románu namíchal, má očekávané ingredience. Svérázný kriminalista Harry Hole, děsivé vraždy, záhadné motivy, spousta krve, trocha sexu, hodně napětí a překvapivé zvraty.
Harry Hole je mimo službu, přednáší mladým kriminalistům na škole a na pomoc si ho kriminálka přivolá prostě a jednoduše proto, že je bezradná. Nedokáže si poradit s městským bestiálním sériovým vrahem, jenž vykazuje znaky vampyrismu.
Už archetypální situace, kdy policie povolá zpět do služby vysloužilého člena, napovídá, že s pravděpodobností a realističností si Nesbø hlavu lámat nebude. Nejde jen o věrohodnost vyprávění, ale i o jistou autorskou poctivost. A zde budiž řečeno, že Jo Nesbø je autor líný a jeho lenost je místy iritující.
Nejenže si nedělá pražádné potíže s věrohodností vyprávění, ale zcela ignoruje i základní zásadu, že autor má ukazovat, nikoli vysvětlovat a vypravovat. Tuto lenost ovšem Nesbø projektuje i do čtenáře. Nečeká od něj prakticky žádnou spoluúčast na textu a staví ho do role pasivního konzumenta příběhu, který žene vpřed pouze konečné rozřešení.
V logice věci je tak i to, že závěrečná scéna románu působí jako nechtěná sebeparodie. V poslední scéně totiž Nesbø musí to, co chce, ukázat; závěrečnou scénu prostě nelze převyprávět ex post. A právě tady se jasně ukazují Nesbøho spisovatelské limity.
Kříženec Agathy Christie a Raymonda Chandlera se nevyvedl
V krimi literatuře existují různé školy a žánry. Jako dva nejvýraznější protiklady uveďme tradiční anglickou detektivku reprezentovanou Agathou Christie nebo P. D. Jamesovou a americkou drsnou školu, jejímž nejvýraznějším představitelem je Raymond Chandler. Nesbø se pokouší o jakéhosi křížence, snad ještě šmrncnutého Mlčením jehňátek, a zoufale se mu to nedaří.
Protože předpokládá stejně líného čtenáře, jako je on líný autor, všechny postřehy předestírá až ex post. Harry Hole má být stejně bystrý jako Adam Dalgliesh, ale čtenář nemá pražádnou příležitost se na jeho pozorování jakkoli podílet. Snaží se být drsný jako detektiv Philip Marlowe, ale zcela postrádá osobnost.
Jo Nesbø: Žízeň
Vydala Kniha Zlín, 2017
Originální název: Tørst
Překlad: Kateřina Krištůfková
Jakákoli osobnost vlastně chybí úplně všem: i bestiální vrah je slaboučkým odvarem Hannibala Lectera. Jediným definujícím znakem postav je to, jak dlouho s námi jsou. Ty, které čtenáře provázejí dlouho, nechá Nesbø žít. Ty, které se jen mihnou, může v případě potřeby obětovat. Způsob je to natolik průhledný, že narušuje i základní trik, jenž Nesbø pro větší dramatičnost používá: napíše scénu tak, aby ve čtenáři vzbudil pocit, že umírá postava, k níž něco cítí. Vzápětí se však ukáže, že to byl někdo jiný.
Jediným plusem je Nesbøho schopnost dobré práce s napětím. Pokud čtenář přistoupí na pravidla hry a smíří se s tím, že se od něj nevyžaduje žádný čtenářský výkon, může to na chvilku být zábavné. Otázka je, komu tohle stačí.
