Jakmile se rozbouří vody českého politického rybníka, někteří hned podlehnou vábení ono dění na rybníce posbírat, zaznamenat a zakonzervovat ve formě románového příběhu, který z časového udělá nadčasové, z publicistického mytické či existenciální. Jako by sama knižní forma uměla proměnit jevové na symbolické a vytvořit obecné sdělení o světě, v němž žijeme.
Jenže takhle snadné to není, a tak ve výsledku mnohé politické "romány" jen na vlnách dění sbírají pěnu dní. A z ní se bujabéza uvařit nedá, máme-li k dispozici pouze rybí filé, kterým je komunální satira a velkovýrobna humoru. Dokazuje to i právě vydaná próza Nejlepší kandidát od publicisty Stanislava Bilera.
Když vrcholila vlna klausovského kapitalismu bez skrupulí a její ztělesnění se nastěhovalo na Pražský hrad, o politický román se pokoušeli rutinní řemeslníci typu Michala Viewegha, Miloše Urbana či Evy Kantůrkové. Vesměs si na něm vylámali zuby. Jejich snažení ale nabízelo alespoň ten skřípot, kdy se zuby rvou z kořenů a celé je to bolestivě nehezké.
Když se ve stejné době na psaní satirických politických románů dali literární eskamotéři typu Martina Nezvala, čtenář už mohl jenom zívat nudou nad křečovitostí, s níž se vše složité a nuancované semlelo do satirického odstupu, který z politiky udělal estrádu.
V posledních letech už romány o současné české politice sepisují spíše autoři, kteří se literatuře věnují příležitostně - jako by je osvítila iluze, že politický román se píše tak nějak sám a že stačí vše odpozorované shromáždit a roztrousit na ploše knihy.
Při posledním střídání hradních pánů tomuto vábení podlehl Ondřej Hejma a vytvořil Americký blues, knihu volně řazených historek z Hradu i podhradí, svázaných křečovitou vypravěčskou stylizací v masce zemitého rockera, který ví své a na politiku dokáže shlížet svrchu.
K loňským parlamentním volbám svůj "román" Kočky jsou vrženy načasoval marketingový šaman Jakub Horák - a opět nedokázal nabídnout víc než diletantsky humpolácký obraz panoptika, v němž vše je směšné a shrnutelné do vtipného sloganu. Namísto analýzy zobrazovaného světa se generují jen postoje, namísto rozumu se oslovují prefabrikované pocity.
Před volbou prezidenta nyní svůj román Nejlepší kandidát vydal sociolog a publicista Stanislav Biler. Stavební kámen vyprávění neměl čas hledat, tak si vypůjčil už existující.
Příběh hodného blba, jehož jednoduchá tvrzení začne politicko-marketingová mašinérie interpretovat jako hlubokomyslná podobenství, čímž z něj udělá jedinečného, charismatického a zároveň svými poradci maximálně manipulovatelného kandidáta, nabídl už polsko-americký autor Jerzy Kosinski v románu Byl jsem při tom z roku 1970, který také u nás zviditelnila o devět let mladší filmová verze s Peterem Sellersem v hlavní roli.
Biler tento princip jen zkopíroval, aniž by se namáhal jej jakkoli posunout a tvůrčím způsobem využít. Jeho prezidentský kandidát Novák je velkochovatelem slepic a jediné, o čem dovede mluvit, je právě a jenom velkochov slepic.
Jeho mediální promotéři tuto bizarní kampaň, vedenou na česko-polských hranicích, inscenují neschopným lokálním žurnalistům, od nichž kandidátův obraz přebírají celostátní média. A tímto zprostředkováním se z banalit a pitomostí stávají zásadní symbolické postoje schopné oslovit city voličů. Novák se tak z pozice outsidera postupně vypracuje na hlavního prezidentského kandidáta.
Pro vyprávění Biler volí ten nejlacinější postup - příběh Novákovy kampaně vypráví jeho mladá asistentka, která se navenek jeví jako líná a naivní alkoholička. Vevnitř je však citlivá a chytrá, takže vše líčené může komentovat ironicky, čímž vyrábí humor jakožto jedinou ingredienci, která má čtenáře přitáhnout a držet.
A ono se jí i čas od času daří stvořit docela dobré humorné pasáže, ale je to spíš výsledek působení teorie pravděpodobnosti - když to zkoušíte znovu a znovu a pokusům věnujete dvě stě padesát stránek, prostě to občas vyjít musí.
Co ale s tím zbytkem, kterému chybí jakýkoli vývoj a jen strojově, monotónně vyrábí další a další groteskní výjevy z prezidentské kampaně? Rozvlekle a nudně kniha satirizuje jevy, které dobře známe, pokud zdejší politickou scénu alespoň letmo sledujeme. Znát tyto jevy je třeba, protože jinak čtenář nepochopí všudypřítomné satirické "šlehy".
Toho, kdo českou politiku sleduje, próza ničím nepřekvapí, protože mu jen stvrdí obecně sdílený obraz; a tomu, kdo ji nezná, Nejlepší kandidát nic neřekne. Komu je tedy určen, zůstává nejzajímavější - a jedinou - otázkou, kterou kniha klade.
Lze si představit, že pokud se někde objeví několikastránková ukázka či pokud by autor četl krátký úryvek, bude to fungovat dobře. Jako stand-up humor, který sledujeme na půl ucha a přitom třeba cosi popíjíme.
Číst však dvě stě padesát stran, založených právě a jenom na groteskním zvýraznění několika statických rysů, představuje utrpení a do konce vydrží málokdo. Jako by někdo z chaplinovské grotesky udělal tříhodinový film.
Děj se nijak nerozvíjí a na konci se namísto jakéhokoli vyznění jen tiše vytratí jako ztlumená píseň. Postavy zůstávají v podobě jednorozměrných karikatur a čtenáře se z letargie snaží vyvést jen důvěrné, po čase už i vlezlé pomrkávání: Pochopil jsi, milý čtenáři, to je narážka. No vidíš, pochopil's, nejsme žádní blbci, ty ani já!
A tak se vypravěčka jmenuje Johanna Rottová (jako že Karolína Světlá - fór!), Novák je z Kuřimi, což je "takový gulag kousek od Brna", cestovatel, který se v románu mihne, se jmenuje Emil Hanzelka (jako že Emil Holub a Jiří Hanzelka dohromady, no a Miroslav Zikmund chybí - dobré, ne?).
Jistě, na volném zřetězení více či méně humorných epizod jsou založeny třeba i Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka. A Biler si svého Nováka odlil také v tomto vypůjčeném kadlubu. Jenže i zde trčí propastný rozdíl: Švejk jako postava je záhadou, velkým otazníkem z hlediska toho, co jej naplňuje a dělá tím, kým se jeví být. Kdežto Novák je jen prvoplánovou alegorií, jednorázovým nápadem, navíc ještě napsaným již dříve a mnohem lépe.
Ostatně také u Haška se zpětně ukazuje, že dobové politické dění dokázal mnohem lépe zachytit v krátkých povídkách či pseudoreportážích než v rozvleklých Dějinách Strany mírného pokroku v mezích zákona.
Stanislav Biler: Nejlepší kandidát
Vydalo nakladatelství Druhé město
2017, 270 stran, 299 korun
Sednout si a několik týdnů či měsíců na papíře vyrábět co nejvíc humoru může být docela zajímavá činnost, má-li na to někdo čas a chuť. Člověk by ale od nakladatele čekal, že když mu autor takový text nabídne, dočká se odpovědi ve stylu - buďte rád, že jste si to tak pěkně užil, nikoho jiného to už takhle bavit nebude, takže si to zas vezměte a klidně to nechte v šuplíku, nebo to dejte někam na internet.
Jenže místo toho se text vydá v pevné vazbě a na obálku se napíše, že "budoucí kritici a méně pozorní čtenáři (no přece zase fór, kritik bývá blbec!) možná použijí v souvislosti s tímto dílem termíny jako satira nebo sžíravý humor", ale autor že si legraci nedělá a jde mu o víc, protože je "uznávaný mluvčí své generace". Kde se v záplavě upoceného humoru ta nelegrace ztratila, těžko soudit.
Je to zvláštní: lidi, kteří v životě nevzali štětec do ruky, nenapadne najednou namalovat obraz a hned ho vnucovat galeriím. Lidi, kteří nemají hudební sluch a neposlouchají hudbu, nenapadne skládat symfonie. Ale romány dnes píšou i lidé, jejichž jedinou schopností je umět ťukat do klávesnice.
