Podle literárního vědce Jiřího Trávníčka byl Pynsent k nepřehlédnutí, a to nejen tělesnou konstitucí či dandyovským šátkem. "Nikdo neměl osvojenu českou literaturu tak jako on, znal ji od začátku do konce a ve všech jejích patrech," uvedl Trávníček na Facebooku.
"Napsal mnoho knih a stovky studií, jeho nápady byly nevyčerpatelné. Zajímal ho feminismus v českém středověku, miloval českou dekadenci, Zeyera a Čapka-Choda," doplnil redaktor Jan Šulc.
Pynsent se narodil roku 1943, bohemistiku studoval na univerzitě v Cambridge, kde byl jeho učitelem literární vědec Karel Brušák. Angličan pak od začátku 70. let přednášel na Škole slovanských a východoevropských studií při londýnské University College, kde byl roku 1991 jmenován profesorem české a slovenské literatury.
Stal se autorem desítek odborných studií i spoluautorem Česko-anglického slovníku z roku 1986, který připravil s Ivanem Poldaufem. "Smlouvu jsem podepsal v osmašedesátém roce. A pak jsme strašně dlouho dělali. Jen základní text jsem psal sedm let a na nic jiného neměl čas," vzpomínal a litoval, že ve slovníku kvůli komunistické cenzuře chyběla biblická terminologie.
Po sametové revoluci mu česky vyšlo nejprve Pátrání po identitě zabývající se koncepcí české národní identity v literatuře 19. a 20. století, roku 2008 pak v překladu Jana Pospíšila publikovalo Karolinum výbor z úvah nazvaný Ďáblové, ženy a národ. V něm se bohemista zabýval problematikou literárních stereotypů a národních mýtů.
Tato kniha zahrnuje zhruba třetinu jeho článků o české a slovenské literatuře s rozpětím od středověku po současnost. "Má všechny náležitosti publikací bilancujících a reprezentativních," napsal o ní Jiří Holý, podle nějž Pynsent nebyl nezaujatým literárním historikem, jenž s odstupem a minimální mírou osobního angažmá hodnotí fakta. Mnohem blíže měl "k pozici programového kritika, který soudí bez milosti".
K hlavním Pynsentovým zájmům patřily texty ze 14. století a raného novověku, nacionalismus či antisemitismus. Konkrétně se zajímal o díla Karla Hynka Máchy a Karla Matěje Čapka-Choda, Julia Zeyera, Tomáše Garrigua Masaryka, Václava Havla nebo ze současníků Vladimíra Párala a Petry Hůlové. Zkoumal dekadenci posledního desetiletí 19. století či ženy v literatuře jako téma i autorky. "Jsem díkybohu ještě ze staré školy, kdy člověk, aby zvládl cizí jazyk, musel poznat celou kulturu, od začátku do konce," říkal o sobě.
Odmítal, že by čeština byla menšinovým jazykem, a naopak se smál, když Češi označovali oblíbené autory za "naše", což podle něj svědčilo o méněcennosti.
Mystifikoval a neustále provokoval originálními názory, například když v 80. letech minulého století prohlásil, že česká exilová a nezávislá literatura od autorů jako Milana Kundery nebo Josefa Škvoreckého je přeceňovaná, kdežto tehdejší oficiální literatura naopak podceňovaná. "Škvoreckého bych raději vynechal, i když netvrdím, že Zbabělci nebyli ve své době důležití. Kundera byl na začátku celkem zajímavý. Ale nevím, jestli on sám věděl, co píše," říkal a místo toho povzbuzoval čtenáře, aby četli Karolinu Světlou nebo Jaroslava Durycha.
Bohumil Hrabal podle něj "přestože byl divný a nafoukaný, měl důležité myšlenky, ale velmi často neměl odvahu vyříct to, co chtěl".
Když Nobelovu cenu za literaturu na podzim 1984 získal Jaroslav Seifert, Pynsent se svým učitelem Brušákem a kolegou Davidem Shortem napsali stížnost do britských Timesů, že se z Nobelovky stává "cena za průměrnost" a český autor si ji nezaslouží, protože v jeho díle poslední dobou převažují plačtivé, sebelítostivé verše. "Raného, mladicky komunistického Seiferta ale dál obdivujeme," dodali petenti.
Okolo přelomu tisíciletí Pynsent v interview pro Lidové noviny vyzdvihl z díla Vladislava Vančury romány Pole orná a válečná, Pekař Jan Marhoul a Markéta Lazarová. "Ale to, co Češi mají nejraději, to jest Rozmarné léto, to je populární šmejd," dodal.
Osmnáct let nato v rozhovoru pro tentýž list zvolal, že dílo Karla Čapka nestojí za nic, protože "je to maloburžoazní autor, kterého si pro jeho žurnalistické hry oblíbili zejména politici".
Babičku od Boženy Němcové zase na konferenci v České Skalici přirovnal ke spisu Mein Kampf od nacistického vůdce Adolfa Hitlera. "Samozřejmě že to byla trochu sranda. Němcová byla inteligentní žena, zatímco Hitler byl křupan raného dvacátého století. Ale český nacionalismus doby Němcové byl strašný. Kdyby takhle přemýšlel o Češích, cizincích a Židech někdo dneska, řeklo by se o něm hned, že je fašista," vysvětloval pak v Lidových novinách.
Už začátkem tisíciletí bohemista obdržel cenu ministra zahraničí Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky ve světě, před čtyřmi lety přidal ocenění Premia Bohemica udělované bohemistům a překladatelům za propagaci české literatury. "Jak mám hledat popisně pozitivně hodnotící vyjádření pro celoživotní činnost, u níž není rozlišitelná hranice mezi konstatováním a ironickým odstupem, mezi analytickým uchopením a provokací, mezi konstativem a performativem?" ptal se při udílení ceny literární kritik Petr A. Bílek.
V laudatiu zdůraznil Pynsentův široký badatelský záběr "od Dalimilovy kroniky až po Petru Hůlovou", stejně jako jeho schopnost klást českému literárněvědnému prostředí znepokojivé otázky.
Pynsenta blíže představuje čtyřicetiminutový rozhovor Antonína Přidala z cyklu Z očí do očí, který vznikl roku 1994 a dnes ho lze vidět v iVysílání České televize.
