Výraz úzkosti v nejtěžší krizi. Nový překlad Pusté země od T. S. Eliota je nejlepší

Ladislav Nagy Ladislav Nagy
26. 12. 2022 17:00
Udělala tlustou čáru za způsobem psaní i hodnotami 19. století a položila základy moderní poezii. Pustá země básníka a pozdějšího laureáta Nobelovy ceny za literaturu T. S. Eliota, od jejíhož vydání letos uplynulo 100 let, v českých knihkupectvích už dlouho nebyla k sehnání. Vrací ji tam nový překlad Petra Onufera, který vydalo nakladatelství Argo.
Nový překlad Pusté země od držitele Nobelovy ceny za literaturu T. S. Eliota (na snímku ze začátku 60. let) v podání Petra Onufera se čerstvě umístil druhý v anketě Kniha roku Lidových novin.
Nový překlad Pusté země od držitele Nobelovy ceny za literaturu T. S. Eliota (na snímku ze začátku 60. let) v podání Petra Onufera se čerstvě umístil druhý v anketě Kniha roku Lidových novin. | Foto: KEYSTONE Pictures USA / Profimedia

Pustá země patří s Odysseem od Jamese Joyce, románem rovněž publikovaným roku 1922, ke stěžejním dílům anglickojazyčné literatury minulého století. Zatímco Odysseus se však do tehdejšího Československa dostal krátce po anglickém vydání, jakkoli v diskutabilní a dnes již nečitelné podobě, Pusté zemi trvala cesta déle.

Celou ji do češtiny převedli teoretik umění Jindřich Chalupecký s básnířkou Jiřinou Haukovou až roku 1947. Dvacet let nato následoval druhý překlad od Jiřího Valji, který zároveň na dlouho zavedl název Pustina, byť anglický originál takové řešení nepodporuje. Dosud naposledy se před dvěma dekádami ještě o jinou variantu pokusil Zdeněk Hron pod výstředním názvem Zpustlá země.

Eliotova modernistická báseň celou dobu rezonovala u zdejších čtenářů, hlásili se k ní také autoři od Jiřího Koláře po Bohumila Hrabala. Napsaná byla v úzkostném stavu. Vyjadřuje bezmoc člověka tváří v tvář smrti a pustině první světové války, ale rovněž myšlení tehdy nového 20. století a nadčasové duchovní motivy jako hledání spásy. Do značné míry ji tvoří fragmenty. Úžasně k sobě přiřazuje citace a literární odkazy, které kombinuje s pastišem neboli nápodobou jiných děl. A to vše úzce souvisí s Eliotovou esejistickou tvorbou, potažmo jeho pojetím literatury.

Pustá země je v tomto ohledu vytyčením básnického nebo obecně literárního programu. Jak kdysi zdůraznil anglista Martin Hilský, T. S. Eliot odmítal romantické chápání poezie jako sebevyjádření, na druhou stranu mu ovšem byl cizí radikální a sebevědomý postoj evropské avantgardy začátku 20. století. Přesvědčen, že "poctivá kritika a citlivé hodnocení se nezaměřují na básníka, ale na poezii", ustupoval jako autor do pozadí a namísto své osobnosti předkládal čtenářům dílo. To vnímal jako něco neosobního, co však organicky zapadá do dlouhé tradice. Víc o tom píše ve svém programním textu nazvaném Tradice a individuální talent, který s Eliotovými sebranými eseji vydalo Argo už před třemi roky.

Neosobní kvalita nicméně neznamená neosobní inspiraci. V Británii působící Američan Eliot, který žil v letech 1888 až 1965, při psaní procházel těžkou manželskou a hlavně psychickou krizí. To, co se původně jevilo jako pouhé vyčerpání spojené s depresemi, bolestmi hlavy a úzkostmi, nabralo vážnější kontury a lékaři mu nařídili tříměsíční klid.

T. S. Eliot na fotografii své manželky Valerie Eliotové.
T. S. Eliot na fotografii své manželky Valerie Eliotové. | Foto: archiv Nadace T. S. Eliota

Absolvent Harvardovy univerzity a pařížské Sorbonny tehdy nebyl kdovíjak známý. Pracoval coby úředník v bance Lloyds, kam denně docházel a kde uplatňoval svou jazykovou vybavenost: nadřízeným připravoval svodky ze zahraničního, hlavně německého a francouzského tisku.

Při překládání zpráv o rozvratu ekonomiky a společnosti za první světové války, kdy o Pusté zemi začal přemýšlet, a bezprostředně po ní nabýval čím dál silnějšího dojmu, že naděje na obnovu země byly plané. Sucho, hlavní motiv Pusté země, mělo nepochybně inspiraci v katastrofálním létě 1921, kdy v Londýně nezapršelo plných šest měsíců.

Báseň vydal v říjnu 1922 britský literární časopis The Criterion, jemuž Eliot po celou dobu jeho existence dělal šéfredaktora. Následně se objevila v americké revue The Dial, aby autor zasáhl co nejširší publikum a za text, na němž pracoval tak dlouho, dostal alespoň nějaké peníze. Následovalo knižní vydání v USA a teprve na podzim 1923 ve Velké Británii - díky nakladatelství Hogarth Press, které vedli Eliotovi přátelé Virginia Woolfová s manželem Leonardem.

Knižní verze se lišila poznámkami za textem, jejichž původ je ovšem prozaický: jednak se spisovatel chtěl vyhnout nařčení z plagiátorství, jednak potřeboval doplnit stránky, aby text čítající jen 433 veršů vůbec vystačil na knihu. Sám se k poznámkám vztahoval značně ironicky, nicméně ignorovat je nelze - dnes tvoří součást díla a zdůrazňují přináležitost k literární tradici.

Z ní Eliot pečlivě vybíral. Vyznával historické vědomí a také ho předpokládal u čtenáře. Stavebními kameny jeho poetiky byli italský básník Dante Alighieri, alžbětinští autoři, takzvaní metafyzičtí básníci ze 17. století nebo francouzští symbolisté, zejména Jules Laforgue.

Lze se jen dohadovat, proč část textu pojatá jako dramatický monolog odkazuje právě na Laforgua, a nikoli mistra dramatického monologu Roberta Browninga - zda to bylo Eliotovou obecnou nechutí k viktoriánům 19. století, anebo vědomím, že konkrétně na Browninga už není jak navázat.

Každopádně z těchto výpůjček a inspirací stvořil báseň, která je jedinečná. V prvních třech částech střídajících sled obrazů a vizí postupně překlenuje prostor moderního velkoměsta Londýna s historickým Kartágem či Jeruzalémem, dále biblické, mytické i skutečné otevřené krajiny, pak líčí plavbu přes moře, opět skutečné i mytické, až skrze ztroskotání dospívá k jakémusi duchovnímu uklidnění. To ovšem vzápětí zpochybní cyklický pohyb textu: konec se vrací zase na začátek.

Pustou zemi lze tedy číst donekonečna jako duchovní výpověď o moderní době a zároveň jako dílo, které vstřebává jak tradici literární, tak mytickou i mystickou. Pokouší se je spojit.

T. S. Eliot na snímku z roku 1947.
T. S. Eliot na snímku z roku 1947. | Foto: George Platt Lynes / archiv Princetonské univerzity

Na výsledku se zásadně podepsalo i to, jak text vznikal. Eliot jej zaslal americkému básníkovi Ezrovi Poundovi a bezvýhradně přijal všechny jeho editorské zásahy. Původní verze byla mnohem delší a jmenovala se jinak, konkrétně Dokáže napodobovat policisty mnoha hlasy - což je citát z posledního románu Charlese Dickense.

Kontext poskytují autorovy životopisy, patrně nejlepší je ten od úspěšného prozaika Petera Ackroyda z roku 1984. Nejen z něj víme, jak důkladnou revizi, spíš seškrtání, Pound provedl. Neobyčejně citlivě dokázal vydestilovat základní rytmus básně. Vše ostatní vypustil. Bez zásahu nechal prakticky jedinou z pěti částí, tu nazvanou Co řekl hrom. Jinak zmizel úvod, z další pasáže Kázání o ohni se poroučelo čtyřicet veršů parodujících anglického básníka Alexandera Popea z 18. století, výrazně osekána byla i Smrt utonutím. Kdo si dnes dohledá původní text, uvidí, jak mimořádně mu Poundovy úpravy prospěly - ba co víc, přímo ho dotvořily.

A právě kvality Pusté země dokáže českému čtenáři nejlépe zprostředkovat nový překlad Petra Onufera. Přednosti vyniknou zejména při srovnání s verzí Jiřího Valji. Tomu lze asi stěží vyčítat významové chyby: v polovině 60. let, kdy na textu pracoval, prostě za železnou oponou neměl k dispozici ani zlomek sekundárního materiálu včetně kritických vydání, jež si dnes člověk opatří snadno.

Obal nového překladu Pusté země.
Obal nového překladu Pusté země. | Foto: Nakladatelství Argo

Valjovi nicméně lze vytýkat, že často jde proti duchu básně a Eliotovy poetiky. Obtížnější metrum řeší takzvanou inverzí, často připomínající patos poezie 19. století, který byl Eliotovi naprosto cizí. Stejně tak opakovaně nerespektuje veršové přesahy. Onuferův překlad je v tomto ohledu přesnější a jeho civilní výraz dodává textu dynamiku, již Valjův převod ztrácí.

"Neskutečné město, / pod hnědou mlhou v zimním svítání / Londýnským mostem proudil dav tak hojný, / že žasl jsem, jak smrt má lov tak hojný," překládá Valja, zatímco Onufer: "Neskutečné město, / pod hnědou mlhou zimního úsvitu, / přes London Bridge se valil dav, bylo jich tolik, / nepomyslil bych si, že jich smrt sejme tolik."

Takových příkladů by bylo možné uvést nespočet. Valja jde proti Eliotovi pojmem "hojný lov" - v angličtině "undone", čímž Eliot překládá dantovské "che morte tanta n’avesse disfatta" -, kdežto Onufer se snaží o maximální věrnost, samozřejmě významovou, ale také metrickou. Výsledkem je dosud nejlepší převod kanonické básně světové literatury do češtiny u příležitosti 100. výročí. Ostatně jubileum je tu ještě jedno. Pustou zemi teď nakladatelství Argo vydalo jako desátý svazek své Edice angloamerických básníků. Důstojnější volbu si těžko představit.

Kniha

T. S. Eliot: Pustá země
(Přeložil Petr Onufer)
Nakladatelství Argo 2022, 64 stran, 198 korun.

 

Právě se děje

Další zprávy