Dnes šestašedesátiletý držitel prestižní Goncourtovy ceny Houellebecq byl v 90. letech minulého století oslavován jako nový, svěží hlas francouzské prózy. Poslední dekádu začal být považován skoro za proroka, někoho, kdo silně vnímá spodní proudy společnosti a díky tomu vidí i do více či méně vzdálené budoucnosti.
Že novinka není jen řadovým titulem, ale skutečně poslední, naznačovaly také okolnosti vydání. Kniha se neobjevila v brožované podobě, jak je ve Francii obvyklé, nýbrž v pevné vazbě, navíc na speciálním papíru - nakladatelství Flammarion tak Houellebecqovi vytvořilo něco na způsob prestižní tamní edice Pleiade. Stejně neobvyklé bylo uvedení. Novináři dostali recenzní výtisky až těsně před vydáním, dlouho nebyl znám ani samotný název a publicitu textu "obstaral" ministr financí Bruno Le Maire, jenž ho jako jeden z mála četl s předstihem - posloužil totiž coby předobraz jedné z hlavních postav, ministra jménem Bruno Juge.
Fiktivní ztvárnění skutečného politika i načasování knihy, vydané krátce před francouzskými prezidentskými volbami, v nichž Houellebecq podporoval pravicové kandidáty, jako by naznačovaly román výrazně politický. Takový rozměr ostatně měly jeho prózy vždy. V Rozšíření bitevního pole a Elementárních částicích se kriticky vypořádal s generací osmašedesátníků, v Podvolení reflektoval šíření islámu v Evropě, v předposledním Serotoninu kritizoval Evropskou unii. Mnohé tedy nasvědčuje, že s politickou fikcí máme co do činění také v případě Zničit.
Protagonisty jsou ministerský úředník Paul Raison, jeho žena Prudence a ministr Bruno, jenž hodlá kandidovat na prezidenta. Kniha začíná zkoumáním záhadného videa, na němž je Bruno dekapitován gilotinou. Video je takzvaný deep fake, podvrh, nicméně ani expertům se ho nedaří analyzovat, stejně jako se nedozvíme, proč vzniklo. Lze ho vykládat jako varovné upozornění před tím, že média dnes mívají větší sílu než realita.
Z těchto úvah nicméně čtenáře vytrhne prudká změna, stáčející příběh úplně jiným směrem. Paul se dozvídá, že jeho otce postihl mozkový infarkt, po němž upadl do kómatu. Hrdinův nadřízený Bruno mu dává volno, aby se Paul mohl za otcem vypravit. Díky tomu se setkává s rodinou, konkrétně otcovou družkou, svou sestrou, bratrem Auréliem a jeho ženou, ambiciózní novinářkou Indy.
Na pozadí probíhající prezidentské kampaně řeší, jak s bezvládným starcem naložit. Nejprve na něj v nemocnici dohlíží jeho družka Madeleine, po změně předpisů ale musí špitál opustit, navíc škrty ve zdravotnictví významně omezují škálu poskytované péče. Příbuzní chtějí otce dostat do rodného domu, to ale zase není možné z právních důvodů, protože nestanovil opatrovníka pro případ své nesvéprávnosti.
Paul se nakonec prostřednictví švagra obrací na aktivistickou skupinu, jež nemohoucího seniora ze špitálu unese, vskutku ve stylu akčních filmů, a dopraví jej na venkov, aby tam dožil v důstojných podmínkách a rodinném kruhu.
Zde však nastává další zlom, když novinářka Indy vycítí příležitost se zviditelnit. Na dalších stránkách někdo přijde o práci, jiný o život, v prezidentské kampani se dvě skupiny voličů semknou za jedním kandidátem a Paulovi se pod tíhou okolností zásadně mění perspektiva, se kterou pohlížel na svět. Co mu dřív přišlo důležité, je najednou zcela nepodstatné.
Posledních zhruba 150 stran patří k nejlepšímu, co Houellebecq za svou kariéru napsal. Autor, jenž proslul cynickými popisy sexu bez lásky, se najednou vyjadřuje úplně jinak. Sex už není ukojením nějaké bazální fyzické potřeby, ale skutečným vyvrcholením citového vztahu dvou lidí - v tomto případě už ne mladých a hezkých, ale nemocných, zesláblých, vědomých si vlastních nedostatků a selhání.
Jak se to ale má s onou politickou rovinou? Ve Francii byla o to sledovanější, že z někdejšího miláčka levice Houellebecqa se podle některých stal autor snad až koketující s extrémní pravicí, kvůli románu Podvolení jej kritici obviňovali z islamofobie. Také z francouzských recenzí Zničit je cítit rozčarování. Kritici knihu zhusta vykládají jako Houellebecqovu další lamentaci nad úpadkem, nebo dokonce sebevraždou západní civilizace. Vytýkají mu nedostatečnou invenci a zkratkovitost, děj označují za fraškovitý.
Je pravda, že některé části nesou prvky frašky a některé postavy působí hodně ploše - hlavně ta nejodpudivější, novinářka Indy. Coby parodie moderního svatouškovství si ve spermabance pořídí sperma černého muže jen proto, aby měla barevné dítě.
Na druhou stranu o nic z toho v příběhu doopravdy nejde. Politický rozměr se jeví spíš jako past, trik obratného mystifikátora. Svádí čtenáře na scestí a zároveň reflektuje situaci hlavní postavy. Paul si až příliš pozdě uvědomuje, že některé věci jsou důležitější než jiné.
Nakladatelství Odeon knihu vydalo s vynikajícím doslovem. Filozofka Tereza Matějčková v něm interpretuje Houellebecqa skrze německého filosofa Arthura Schopenhauera z 19. století, jehož francouzský spisovatel pečlivě četl. Matějčková přesvědčivě dovozuje, že prozaik s ním sdílí bytostný pesimismus, ovšem že se liší v pohledu na sex. Autorka doslovu román nevnímá jako politický thriller, nýbrž pokus smířit se s nicotou. Jeví se to jako pronikavé a opodstatněné čtení.
Michel Houellebecq se v textu mimo jiné vyrovnává se slavným předchůdcem, filozofem a dramatikem Jeanem-Paulem Sartrem. Pokud by svůj poslední opus nenazval Zničit, mohl se klidně jmenovat Bytí a nicota, jak zní titul právě nejslavnější Sartrovy filozofické knihy. Je to působivá tečka za obdivuhodnou kariérou a dílem.
K českému vydání je ale potřeba ještě něco dodat. Už letos byl kandidátem na anticenu Skřipec za nejhorší překlad roku Alan Beguivin právě za práce na románech Michela Houellebecqa. Protože se jedná o zkušeného překladatele, bylo možné usuzovat, že chyby, na něž odborníci poukazují, byly daní za rychlost, s níž na textu pracoval, aby se k Čechům kniha dostala co nejrychleji.
Také novinku dostávají zdejší čtenáři do ruky rychle, za což překladateli i nakladateli patří dík. Bohužel není možné zamlčet, že i tentokrát by to chtělo větší pečlivost. Začíná to u nerespektování dělení textu, viz strana 40, respektive strana 55 v originálu - tam, kde ve francouzštině začíná další oddíl, není v češtině ani nový odstavec. Pokračuje to drobnými vynechávkami (od "prvního dne" namísto "od konce prvního dne") a končí nevhodně zvolenými překladatelskými řešeními: novináři číhající u eskalátorů, aby viděli, kdo s kým půjde na pokoj, výtahy určitě "nekontrolují". Starší žena, jež přibrala na váze, nemá "rysy vytříbené" (grande finesse), ale spíše jemné, účastníci kongresu v Etiopii jistě "nepřišli" z Francie a tak dále. Jednotlivě jsou to detaily, ale když je jich příliš, narušují celkový dojem.
Drtivé většině lidí takové drobnosti požitek ze čtení nikterak výrazně neumenší. Zničit je skvostná kniha - a Houellebecqův nejlepší román.
Kniha
Michel Houellebecq: Zničit
(Přeložil Alan Beguivin)
Nakladatelství Odeon 2022, 542 stran, 499 korun.
