Ve městě Concord, které leží v Massachusetts na východě USA, se psaly novodobé americké dějiny a doslova také americká literatura. Zde byla roku 1635 založena jedna z prvních plantáží, v 18. století se tu odehrála bitva americké války za nezávislost. Hlavně však v malém městečku uprostřed lesů žili slavní spisovatelé, Ralphem Waldo Emersonem počínaje a Henrym Davidem Thoreauem konče.
Druhý jmenovaný se zde narodil, zemřel a především v tomto městě i jeho okolí napsal většinu svých prací. Nejen nejslavnější dílo Walden aneb Život v lesích, ale také 47 svazků deníku, který nyní v českém překladu Jana Hokeše vydalo nakladatelství Paseka. To systematicky zpřístupňuje autorovo dílo již mnoho let.
Henry David Thoreau, který žil v letech 1817 až 1862, ač po právu považován za jednu z největších osobností americké literatury, nejspíš běžnému českému čtenáři není znám tolik jako jeho o 14 let starší učitel a vzor Ralph Waldo Emerson. Či jako další osobnosti z concordské líhně talentů: prozaici Nathaniel Hawthorne nebo Louisa May Alcottová.
Vysvětlení může být vícero. Thoreau neměl Emersonovo řečnické charisma. Povahou byl spíš samotář a mnozí ho považovali minimálně za podivína, neboť co Emerson hlásal, to Thoreau žil. Také nebyl výlučně spisovatel či filozof, pozornost upínal mnoha směry: věnoval se botanice či ornitologii, studoval jazyky, zajímal se o ekologii a turistiku, takže je dnes mnohými vnímán coby zakladatel trampingu. Také se aktivně zapojil do abolicionistického hnutí a takzvané podzemní železnice, přes kterou prchali černí otroci z plantáží.
Protože rodina vlastnila naleziště grafitu a měla prosperující podnik na výrobu tužek, mohla poslat mladého Thoreaua na Harvard. Ve studiu rétoriky, klasických jazyků ani přírodních věd nijak zvlášť neexceloval, díky škole se však seznámil s Ralphem Waldo Emersonem, který zásadně ovlivnil jeho život i práci a na mnoho let se mu stal přítelem i učitelem.
Po návratu ze studií Thoreau v rodném městě chvíli působil jako učitel. Odešel po neshodách s vedením, neboť odmítal používat přísné tělesné tresty. Následně Emersonovi dělal údržbáře, zahradníka a učil jeho děti. Když jednou Emerson kvůli přednášce na deset měsíců odjel do Evropy, Thoreau jej dokonce zastoupil v domácnosti jako hlava rodiny.
Mnoho let se Thoreau rovněž živil jako zeměměřič. Tato práce ho dle všeho obstojně uživila, takže se nemusel nechat nikým vydržovat. Díky její povaze měl navíc možnost trávit maximum času tam, kde mu bylo nejlépe - v přírodě.
Nebýt Emersona, pravděpodobně by nevznikla Thoreauova nejslavnější kniha Walden aneb Život v lesích: ten mu totiž na stavbu proslulého srubu za 28 dolarů a 12,5 centu u jezera Walden, kde Thoreau strávil symbolické dva roky, dva měsíce a dva dny, zapůjčil pozemek. A nebýt téhož Emersona, nejspíš by se nezrodil ani Thoreaův Deník, čítající dva miliony slov ve 47 svazcích.
V roce 1837 položil Emerson mladému Thoreauovi prostou otázku: "Vedeš si deník?" Nevedl, a tak začal a pokračoval v jeho psaní celých 24 let, v podstatě až do své smrti. Zásluhou deníku máme nejen možnost poznat blíž tuto záhadami obestřenou osobnost, ale také nahlédnout do života amerického maloměsta v první polovině 19. století.
Především je však Thoreaův deník skutečnou i pomyslnou cestou do mysli slavného spisovatele i vědce a zároveň do lůna přírody, na niž nahlíží tak jako nikdo před ním a dost možná ani nikdo po něm: očima vědce, filozofa a především básníka.
"Ze všech prazvláštních a nevysvětlitelných věcí je tohle psaní deníku tou nejpodivnější. Nic se o něm nedá prohlásit s určitostí - jeho dobrá stránka není dobrá a jeho špatná stránka není špatná," píše na jednom místě Thoreau. "I když se ze všech sil snažím vyložit na pult své nejskrytější a nejhodnotnější zboží, připadá mi, že je plný těch nejpodřadnějších, podomácku vyrobených cetek, avšak po několika měsících nebo letech možná v té hromadě veteše objevím poklady Indie a všelijaké vzácnosti dovezené z Číny a ukáže se, že to, co snad zprvu vypadalo jako girlanda ze sušených jablek či dýní, je ve skutečnosti šňůra brazilských diamantů nebo koromandelských perel."
Thoreau si do deníku nezapisoval nahodilé banality, ani se nejednalo o přesně strukturované zachycení každodenních událostí. Text je nestálý a proměnlivý stejně jako jeho autor. Jednou připomíná lyrickou báseň, která líčí probouzení jarní přírody, jindy až vědecky strohý záznam meteorologických či jiných přírodovědných měření.
Některé zápisy jsou skoro wildeovskými bonmoty ("Nejhorší blecha či klíště, jež se může člověku dostat pod kůži, je on sám v podrážděné náladě."), jiné naopak modernistickým proudem vědomí. Plně odráží Thoreauovy radikální názory, individualistický postoj a skoro schizofrenní rozštěpenost člověka, který si na jednu stranu plnými doušky vychutnává krásu přírody, na druhou je zmítán pochybami a znechucením ze společnosti i civilizace.
Postupně se deník proměňuje - zatímco první polovina je spíše retrospektivní, plná kratších postřehů či záznamů událostí, po Thoreauově návratu od jezera Walden v roce 1850 intenzita záznamů sílí a mění formu. Od této chvíle jsou vždy datované, delší a připomínají spíše proud vědomí nebo vědecký traktát.
V souladu s principy amerického transcendentalismu, jehož byl s Emersonem a třeba Margaret Fullerovou představitelem, pokládal Thoreau přírodu za zjevení a symbol vyššího principu. V duchu romantické tradice si cenil divoké přírody a cesty za ní vnímal jako možnost k obrodě svobodného ducha.
Zastával stanovisko, že suchopárný popis nemůže postihnout skutečnou radost z přírody. Sdílel Goethův názor, že přírodu lze zkoumat jen prostřednictvím pocitů, či Humboldtovo přesvědčení, že vše, co promlouvá k duši, uniká měření.
I proto nelze k přírodovědným částem deníku přistupovat jinak než k těm literárním, neboť nejsou jen strohým záznamem dat a pozorování. Spíš to jsou malé literární klenoty, někdy lyričtější, jindy epičtější, jež hrají tu na vizuální, tu na zvukovou strunu čtenářovy obrazotvornosti.
Právě díky literární povaze Thoreaův deník dlouhá léta unikal pozornosti jiných než literárních vědců. Jeho kvality a nedozírnou hodnotu docenili přírodovědci až bezmála 200 let po autorově narození. Thoreauovy tabulky, pozorování a popisy měnící se přírody posloužily jako cenný zdroj při zkoumání klimatických změn v Massachusetts. Stejně cennými se ukázaly výzkumy záplav v okolí Concordu, které hydrologové dodnes považují za nejdůkladnější výzkum americké řeky první poloviny 19. století.
Při čtení deníku se nelze ubránit mnoha otázkám. Byl Thoreau jen nepraktický snílek, starý mládenec, asketa a podivín, anebo naopak vášnivý chodec, reformátor, filozof, spisovatel, přírodovědec, který v mnoha ohledech předběhl dobu?
Jeho deník patrně neosloví tisíce čtenářů, spíš ty, kdo dokážou ocenit jazykové mistrovství, všestrannost, nadčasovost postojů a autorův specifický smysl pro humor. Poslouží také těm, kdo se zajímají o Thoreauova přírodovědná pozorování, zájemcům o americký transcendentalismus a především milovníkům literatury 19. století.
Za tento zážitek čtenáři vděčí kromě nakladatelství Paseka heroickému výkonu překladatele Jana Hokeše, který těžko představitelné stovky hodin pečlivě vybíral z obrovského množství materiálu jednotlivé deníkové zápisy a zpracovával je. Jestli není Deník adeptem na ocenění za překlad roku, měl by ho dostat přinejmenším za nakladatelský počin.
Kniha
Henry David Thoreau: Deník
(Přeložil Jan Hokeš)
Nakladatelství Paseka 2021, 448 stran, 449 korun.
