Praha - Soubor povídek pod názvem Hovězí kostky, vyjde v úterý po Velikonocích spisovateli Emilu Haklovi, který za novelu Skutečná událost nedávno získal Magnesii Literu v kategorii prózy.
Haklova novinka Hovězí kostky nabízí čtenářům celkem jedenáct textů - osm povídek vzniklo v posledních dvanácti letech, další tři jsou z 80. a 90. let.
"Nějak se to prolnulo, nejdřív jsem dodělal novelu, pak jsem se začal poctivě věnovat povídkové knize, za kterou se nestydím, protože tam nejsou žádné uměle vymyšlené skutečnosti. Jsou to jenom povídky od roku 1986," říká Hakl.
Přečtěte si ukázku z úvodní povídky Miliónový časy, odehrávající se v roce 1986.
"Mám povídky rád, je to ucelený útvar, na krátké ploše musíte vymyslet expozici, zlom i závěr. Ten může být různý, ale musí vám dospět až do srdce, nemůžete povídku utnout jen tak," říká autor, který povídky píše, přestože je dnes podle něj nakladatelé spíš odmítají. "Prý se blbě prodávají. To je ale legenda, kterou jsem slyšel už před pěti lety," směje se Hakl a připomíná své oblíbené autory povídek Čechova, Raymonda Carvera či Isaaka Babela.
Deníčky a dopisy od slečen
Souborem povídek Hakl i debutoval v roce 2001 titulem Konec světa. K psaní prózy se dostal až na prahu čtyřicítky koncem 90. let, předtím psal verše nebo dramatizoval knižní předlohy.
"Už na gymnáziu jsem si psal deníčky, takové složitě strukturované útvary, vlepoval jsem do nich suché listy, dopisy od slečen nebo jízdenky Praha-Pardubice a zpět," vzpomíná na rané literární pokusy.
Hakl vystřídal mnoho profesí, pracoval jako knihovník, strojník, zvukař, literární redaktor i novinář. Zejména v románu Intimní schránka Sabriny Black pak využil blízkou známost prostředí reklamních agentur, kde v 90. letech pracoval jako textař.
"Protože to byla radost. Byla to zajímavá práce, úplně nový typ zaměstnání, tak jsme z toho všichni na chvíli zešíleli a vymýšleli jsme slogany a kampaně a prezentovali kampaně ... to bylo příjemný, 90. léta," podotýká.
Hakl patří k autorům, kteří našli oblibu v autorském čtení. "Když se do toho naplno opřete, máte okamžitě zpětnou vazbu, vidíte, jestli to, co prezentujete, je živé, odchytíte případné chyby," pochvaluje si. "Mám rád autorská čtení, zejména v případech, kdy publikum je zvědavé na to, co mu sdělíte, není tomu tak vždy. Bývá to po malých knihovnách třeba v Příbrami, v Poličce, pak to bývá v Brně a v Berlíně. Tam jsou otevření," říká.
České literatuře scházejí témata
Současné české autory prý moc nečte. "Tu a tam to zkouším, ale narážím na skutečnost, že současná česká literatura nemá moc témat, která by rezonovala, stála za to, aby si člověk přečetl knihu. Možná to ale platí i o mých knihách," míní Hakl.
Důvodem absence nosných témat může podle něj být i fakt, že zdejší společnost "strašně dlouho nezažila žádné velké trauma".
"Určitá část společnosti je velmi namíchnutá, ale to je pořád ještě velmi málo. Nechci říct, že by bylo dobře, kdyby se něco stalo. Ne, chci říct, že by bylo dobře, kdyby se něco stalo, protože nejhorší ze všeho je, když se lidi nechají ponižovat," uvádí i s odkazem na svého kamaráda, jemuž exekuce vzala nákladně vybudovaný dům a manželku uvrhla na čas do péče psychiatrů.
Nejen téma často neprůhledných exekucí spojených s radikálními zvraty lidských osudů a rozčarováními končícími někdy až tragicky zpracoval i v oceněné knize Skutečná událost. Jeden z jejích hrdinů se rozhodl nespoléhat na policii a soudy; vzal osud do svých rukou a s domnělým původcem jemu způsobeného zla se vypořádal sám.
"Už jsem na to starej, ale pochopil bych, kdyby se někdo namích a provedl nějaký exces. To se přece nedělá. Dosud se tu neustavila demokracie, ostatně je-li o co stát," uzavírá autor, který je se svým nezařaditelným stylem stálicí české literatury a první Magnesii Literu získal už v roce 2003 za knihu O rodičích a dětech. Mezi nominovanými se objevuje skoro kdykoliv něco vydá.
