První povídka, Běžkyně na dlouhou trať, osahává hranici velkého fyzického vypětí a šílenství. Sebevědomá, neporazitelná atletka jede na důležitý závod. Její posedlost běháním je větší než obyčejná touha zvítězit, a dokonce větší než pud sebezáchovy.
Narůstající tempo závodu zvyšuje napětí, i čtenář se málem zadýchá. V dokonalé zkratce se mihne možný začátek milostného vztahu, jakoukoliv perspektivu ale utnou poslední věty.
Hanišová se netají tím, že si před psaním dělá podrobné rešerše a "výzkumy". Díky konzultacím se sportovci z Českého atletického svazu je její běžecká povídka životná a směřuje k šílenému vyústění.
Vábení smrti
Další povídka Díra má podobný sebevražedný motiv, ale jiné tempo. Hluboká šachta vedle schodiště v domě, kam se stěhují mladí manželé, je zjevnou metaforou smrti, která protagonistku děsí i přitahuje. Šílené vábení naruší ženinu osobnost i manželství.
Rodinný mikrosvět umí Hanišová vystihnout nejlépe. Stačí několik dobrých obratů a rozpoutá sociální drama. "V lednici zbyl jen kečup a kysané zelí. Ale v mrazáku naštěstí objevím rybí prsty," raduje se školačka, která bydlí s věčně "sjetou" matkou a mladší astmatickou sestřičkou v chatě za městem. Povídka má název Vrátíš se? a je od začátku děsivá, místy téměř hororová. Spisovatelka ale upřednostní naturalismus před literární nadsázkou.
Ta se prosadila v možná nejlepší povídce Zbytečný člověk. "Jsem sflikovaný vrak, který nechce dosloužit, ačkoli nikdy neprošel řádnou technickou prohlídkou," říká třicátník Honza, celoživotní invalida. Do svých tří let absolvoval přes 20 operací, od napravení nedomykavé chlopně až po chirurgické odstranění rozštěpu močové trubice.
Defektní tělo
Lehce bizarní text je komický a zároveň existenciální, jak od Woodyho Allena. Honza má od devíti let jediný smysl života: nežít. Kdysi se o to aktivně snažil, přecházel na červenou, ujídal mámě z lékárničky náhodné pilulky a podnikl i několik promyšlených pokusů o sebevraždu, jenže všechny skončily fiaskem.
Když se například pokusil skočit z vyhlídkové věže, ochromil jej strach z výšek, takže nedokázal ani vylézt nahoru. "Vím, že sám svoje tělo nezničím, protože jediná zbraň, kterou k tomu mám, je právě moje tělo," píše. Pokusy vzdal, další možnosti rozvíjí jen ve fantazii.
Jinak rezignovaně tráví celé dny v přízemní garsonce s výhledem na trojici bezdomovců popíjejících víno na obrubníku před večerkou. Zabořený do koženkového křesla, na kterém i spí, Honza sleduje ujetá videa na YouTube.
Příslib blízkého vysvobození mu nakonec nabídne samo jeho defektní tělo: aneurysma, vyboulení cévy v mozku, které akutně hrozí prasknutím. Když se o něm dozví od doktora, zapláče štěstím. Poslední dny života se rozhodne prohýřit. Sestaví seznam zážitků, které chce poprvé v životě okusit. Jít do 3D kina, do barbershopu, vykouřit cigáro, pohostit bezdomovce. A k tomu jeden, který si do seznamu nenapsal: rozhovor s matkou, při němž si poprvé porozumí.
Povídkové knize Dlouhá trať předcházely v díle Viktorie Hanišové tři romány. Tématem toho prvního, nazvaného Anežka, byl pokřivený vztah mezi manipulativní matkou a adoptivní romskou dcerou.
Druhá, předloňská próza Houbařka vypráví příběh Sáry, kterou v dětství zneužil otec. V loňském titulu Rekonstrukce pak autorka líčila dospívání Elišky, jejíž matka zabila nejen sebe, ale také Eliščina mladšího bratra.
I když spisovatelka loni slibovala, že už s traumaty z dětství skončí, rodinné patologie ji zajímají stále. Její povídky jsou drsné, napsané s pochopením pro beznaděj i osamění sebevrahů. S výjimkou jednoho příběhu však nepůsobí skutečně depresivně, spíš jako empatický pokus sytého uvěřit druhému, který je hladový.
Viktorie Hanišová: Dlouhá trať
Nakladatelství Host 2020, 192 stran, 329 korun
