Jak píše agentura AFP, Valéryho přednášky z let 1937 až 1943 měly dlouho nejasný osud. Odborníci tušili, že někde existují zápisky, nikdo je ale nebyl schopný dohledat. Ty z let 1940 až 1945 se nakonec podařilo vypátrat v Bibliothèque littéraire Jacques Doucet, což je knihovna specializovaná na francouzskou literaturu a pojmenovaná po módním návrháři. Sídlí v pařížské Latinské čtvrti, stejně jako univerzita Collège de France, kde se Valéry stal profesorem poetiky.
Obtížnější to bylo se staršími přednáškami z konce 30. let. "O jejich existenci neměl ponětí vůbec nikdo. Jako zázrakem se je podařilo najít v archivech Gallimardu," říká William Marx, profesor Collège de France, který rukopisy lokalizoval a nyní je edičně připravil. "Paul Valéry a Gaston Gallimard si přednášky přáli zveřejnit. Více než osmdesát let po autorově smrti se přání podařilo splnit," dodává mluvčí nakladatelství, které právě Gaston Gallimard roku 1911 založil a vedl jej do své smrti v 70. letech.
Pod názvem Cours de poétique (Přednášky o poetice) texty vycházejí rozdělené do dvou svazků. První kniha nese podtitul Le corps et l'esprit (O tělu a duši) a čítá 688 stran, druhá s podtitulem Le langage, la société, l'histoire (O jazyku, společnosti a historii) zabírá 752 stran. Společně ukazují, jak autor přemýšlel o vzniku literárních děl či nakolik pociťoval napětí mezi svobodomyslností inspirace a potřebou vetknout jí formu, píše agentura AFP.
Paul Valéry, jenž žil v letech 1871 až 1945, byl jedním z nejvlivnějších meziválečných intelektuálů a přední francouzský spisovatel. Rané básně jako Narcis mluví psal pod vlivem symbolistů, zejména Stéphana Mallarmého. V jeho šlépějích Valéry směroval k co největší formální dokonalosti, čistotě vyjádření a programovému zdůrazňování intelektu. Odmítal sentimentalitu či romantická gesta, místo nich zdůrazňoval exaktnost výrazu, matematickou preciznost a plné vědomí tvůrčího procesu, při němž jako by básník neustále reflektoval, jak při psaní postupuje, která volí slova a proč.
"Nejde mi do hlavy, že bychom se nesnažili sestoupit sami do sebe co možná nejhlouběji," napsal autor, jehož poezie byla silně ovlivněná teoretickým myšlením a který razil přesvědčení, že báseň má být "slavností intelektu".
Někteří kritici jej dnes vnímají jako dovršitele jedné linie francouzské poezie, jež začala Charlesem Baudelairem a pokračovala Stéphanem Mallarmém. Mladší generace se naopak Valéryho východiskům vzdálily, když se přiklonily k dadaismu či surrealismu. Zejména autoři z těchto kruhů později Valéryho básním vyčítali přílišnou odtažitost, formální chlad či individualismus.
"V jeho pojetí básník nebyl a nesměl být romantickou 'harfou', na niž náhodný vítr hraje náhodné písně," napsal slovenský literární kritik Jozef Felix, podle nějž je celá Valéryho poezie "jedinečným pokusem podřídit samotný proces básnické tvorby nejpřísnější kontrole intelektu".
Kritik Václav Černý označil Valéryho za básníka "zasvěceneckého superintelektualismu, samou svou podstatou, určením i vůlí poetu pro vybrané menšiny, pro vyvoleneckou duchovní elitu".
Valéry přitom verše dlouho nepsal. Po osobní krizi v roce 1892 se jako mladý autor na 20 let zřekl poezie. Pracoval jako úředník či novinář, nezveřejnil ani verš a vedl si pouze deník. Až do své smrti takto každý den několik hodin ráno zapisoval své postřehy a úvahy o umění, filozofii či sobě samém. Ptal se, jaká je podstata lidského ducha či jak pracuje mysl.
Dvoudílný výbor z těchto jeho takzvaných Sešitů, dohromady čítajících téměř třicet tisíc stran, vydal Gallimard už dřív. Před šesti lety jej v překladu Michala Novotného zpřístupnilo českým čtenářům nakladatelství Academia.
Paul Valéry se ale k poezii nakonec vrátil. Pod vlivem pozdějšího držitele Nobelovy ceny za literaturu Andrého Gida začal před koncem první světové války znovu básnit. Hned v roce 1917 se mu dostalo mimořádného uznání, když jako šestačtyřicetiletý vydal Mladou Parku zachycující vnitřní monolog mladé ženy v sevření boje mezi tělem a myslí.
V nejbližších letech pak publikoval svou nejznámější poezii včetně sbírky a básně Hřbitov u moře z roku 1920. Rok nato už byl v anketě revue Connaissance vyhlášen "největším současným básníkem".
V době mezi světovými válkami pak zažil největší slávu. Stal se předsedou francouzského PEN klubu, členem Francouzské akademie, čestným předsedou Svazu spisovatelů, a nakonec i profesorem poetiky na Collège de France. Ta pro něj tento post speciálně vytvořila.
Do češtiny Valéryho poezii překládali zejména Josef Palivec a Ludmila Macešková. Autor mezi válkami také navštívil Československo, krátce před uzavřením mnichovské dohody v září 1938 vyslovil uznání "pracovitému a podnikavému českému národu, který je zároveň horlivý i přemýšlivý a prokázal praktickou inteligenci a skvělé vojenské ctnosti". Československý stát označil za "základní kámen evropské stavby, jejíž zkáza může být důsledkem buď nerovnosti tlaků působících na tento ústřední kámen, nebo samotné kvality tohoto kamene".
