Vychází Bláhové psaní Filipa Topola, kniha s prózami, divadelní hrou i básněmi, jež klavírista, zpěvák a textař kapely Psí vojáci nestihl dokončit nebo publikovat před svou smrtí v roce 2013.
Doposud neznámá díla vydala Knihovna Václava Havla, kde pracuje Filipův bratr, spisovatel Jáchym. „Měl‘s tady ještě být! Kde seš? Ty‘s to vzdal!“ přibližuje své pocity z četby sourozencových nově objevených prací. „Potřebuju čas, abych to mohl číst. Jako kdyby se do mě to psaní zakusovalo.“
Podcast s Jáchymem Topolem si můžete poslechnout zde:
Nejstarší z těchto textů - třeba rozsáhlou fantaskní prózu Lupiánovy podivuhodné příběhy - napsal Filip Topol ve svých 19 letech. Poslední část výběru tvoří torzo zamýšleného románu z roku 2006. Zvlášť rané útvary prozrazují zálibu v historii, zběhlost v reáliích barokní a renesanční Evropy.
Mladého Filipa Topola, jeho rodinu i přátele z undergroundu drtil život v ponižujících podmínkách československého gulášového komunismu. Do svého vnitřního světa se ale více než realitu snažil vpouštět především rytíře.
„Filip toho napsal spoustu tak trochu potají, my jsme ho znali spíš jako veselého chlapíka a kabaretiéra. Věci, na které je třeba hodně času, snoval v ústraní,“ popisuje okolnosti bratrovy tvorby Jáchym Topol.
„Texty jako Lupián jsou barvité, pikareskní. Od dětství jsme hltali příběhy Tilla Enšpígla, Filip miloval deníky Giacoma Casanovy, četli jsme o životě renesančních kavalírů, kteří se napichovali na kordy a prchali z vězení. Naší oblíbenou knihou byly paměti napoleonského generála Marbota z jeho tažení v Rusku. Z nich vždy Filip citoval: ‚Oholil jsem svůj knír a vydal jsem granátníkům povel k útoku. Byli jsme nemilosrdní.‘ To vše se pak promítlo i do jeho psaní.“
Jedna z 30 básní v knize Bláhové psaní je věnovaná bratru Jáchymovi. Adresát ale upozorňuje, že dedikace veršů nebyla v tehdejší době neobvyklým ani vznešeným gestem. „Pro undergroundový okruh bylo charakteristické, že jsme si navzájem něco připisovali. Když si vezmeš Ivana Jirouse, kterého jsme obdivovali, Egona Bondyho nebo Vratislava Brabence, často si mezi sebou básničky věnujou. Myslím, že to bylo takové kmenové pouto,“ připomíná Jáchym Topol.
Pozdní z právě vydávaných textů jeho bratra jsou autoportrétem romantika a městského poutníka, jemuž docházejí síly. Filip Topol zemřel 19. června 2013, týden po svých osmačtyřicetinách.
„Věci nejsou, jak mají být, když se poměrně mladý člověk uchlastá. I když to možná patřilo k našemu stylu. Byli jsme prokletí básníci,“ vzpomíná Jáchym Topol. „Filip miloval Jima Morrisona, četli jsme Rimbauda, Baudelaira, beatniky, všemožné divočáky a šílenkyně. Že se člověk může při své životní pouti zbláznit, upít nebo spáchat sebevraždu, nějak viselo ve vzduchu…“
Vítejte u podcastu Na dotek. Hostem Petra Viziny je dnes spisovatel Jáchym Topol, který vzpomíná na svého bratra Filipa. K poslechu na platformách SoundCloud, Spreaker, Google Podcasts, Spotify i Apple Podcasts.
