Zároveň jde o kontroverzní krok, zejména v kontextu minulých laureátů, u nichž Švédská akademie nezohledňovala pouze dílo, ale také osobnost autora.
Zdaleka nejde o to, že šestasedmdesátiletý rodák z Griffenu ve spolkové zemi Korutany rád provokuje, stejně jako jeho krajan Thomas Bernhard. Společné mají i to, že se profilovali ve vztahu k rodné zemi, který je přinejmenším dvojznačný a velkou roli v něm hraje nacistická minulost Rakouska.
Také Handkeho tvorbu, podobně jako tu Bernhardovu, charakterizuje záměrná provokativnost. Ve hře Spílání publiku, která pochází z poloviny šedesátých let minulého století a kterou o několik dekád později uvedlo pražské Divadlo Komedie, nadává divákům do "špinavých židáků" a "nacistických sviní".
Ani to by ocenění Handkeho nebránilo. Jde o jeho veřejné postoje, o to problematičtější, že autor ve svých prózách občas stírá hranici mezi fiktivním a skutečným.
Peter Handke, jehož matka byla slovinského původu, se výrazně postavil proti bombardování Srbska silami NATO na konci 90. let minulého století. Na tom by ještě nebylo nic zvláštního, nepřijatelné však je, že Handke začal nekriticky přebírat srbskou propagandu: zpochybňoval zprávy o masakrech, Srby přirovnával k Židům za holokaustu, později vystoupil na pohřbu srbského prezidenta Slobodana Miloševiče.
Dokonce i když byla důkladně zdokumentována pravda o masakru v Srebrenici, Handke stále mluvil o "takzvaných skutečnostech".
"We are dumbfounded by the selection of a writer who has used his public voice to undercut historical truth & offer public succor to perpetrators of genocide," says PEN America President @Egangoonsquad on Peter Handke receiving Nobel Prize in Literature: https://t.co/sKfeqYszeL.
— PEN America (@PENamerica) October 10, 2019
Tímto postojem si udělal mnoho nepřátel zejména mezi humanisticky nebo lidskoprávně orientovanými spisovateli. Ti Handkeho odsoudili, byť nikdy nepopírali kvalitu jeho umělecké tvorby.
Například americká teoretička Susan Sontagová však prohlásila, že na žádnou Handkeho knihu už nesáhne, a Salman Rushdie ho označil za "blba roku". Jonathan Littell, autor oceňované knihy Laskavé bohyně, srovnal Handkeho s Louisem-Ferdinandem Célinem, autorem antisemitských pamfletů. "Céline byl úžasný básník a dnes mohu říct, že si ho jako básníka velmi vážím, protože je mrtev. Ale kdybych žil ve třicátých letech dvacátého století, pokusil bych se ho zabít. Dobře, Peter Handke nikoho nevraždí. Ale je to debil," napsal Littell.
Peter Handke přesto získal mnoho ocenění, mimo jiné českou Cenu Franze Kafky v roce 2009. Tři roky předtím měl převzít Cenu Heinricha Heineho, proti tomu se ale zvedly masivní protesty a spisovatel ocenění nakonec odmítl.
Roku 2014 obdržel Mezinárodní Ibsenovu cenu. Také v tomto případě následovala vlna protestů, nicméně jeden z dřívějších laureátů, norský spisovatel Jon Fosse, rozhodnutí poroty pochválil a dodal, že Handke by si zasloužil Nobelovu cenu za literaturu.
Obdržel ji dnes. A je za co: Handke již několik desetiletí patří k nejvýznamnějším německým i světovým literátům. Přispělo k tomu, že se dokázal prosadit velice mladý - úspěch u kritiky získal už v šedesátých letech prvními divadelními hrami a texty. Jako třicetiletý již měl mezinárodní věhlas za sebou skvělá díla jako Úzkost brankáře při penaltě, kterou pak v roce 1972 zfilmoval Wim Wenders. Se známým režisérem později Handke dál spolupracoval, mimo jiné jako spoluscenárista renomovaného snímku Nebe nad Berlínem.
Do češtiny je Handke překládán od konce šedesátých let. Nejprve začaly vycházet jeho divadelní hry, později i další díla: Nežádané neštěstí, Zvláštní žena, Tři pokusy, Dětský příběh: Číňan bolesti, Za temné noci vyšel jsem ze svého domu nebo Don Juan.
Handkeho dílo jako by bylo uzavřené do sebe. Většinou je abstraktní a experimentální, jen občas intimní, například když napsal vzpomínkovou knihu věnovanou matce, která spáchala sebevraždu.
V různých odstínech čtenářům předkládá základní premisu, že jedinou skutečností, již může literatura znázornit, je jazyk sám.
Peter Handke se nepovažuje za vypravěče příběhů, ale za toho, kdo je recykluje. V jeho podání spisovatel připomíná renesančního mága, který ví, že svět je plný znaků, že některé jsou viditelné, ale že v mnoha ohledech zůstává řeč skrytá. Autor je musí vynést na světlo, vyslovit. Mezi fikcí a skutečností není cézura, obě jsou jen jinou vrstvou téhož. Jazyk je vším.
