Není to naschvál nebo revolta, nýbrž pud sebezáchovy, snaha ujasnit si, co jsem zač a jak sem zapadám, argumentuje česky nedávno vydaný debutový román amerického vietnamského básníka Oceana Vuonga. Jmenuje se Na Zemi jsme na okamžik nádherní a jeho hrdina řečený Pejsek byl vždy na všechno sám.
"Musíš si s tím poradit, Pejsku, protože já neumím anglicky, abych ti pomohla," povídá maminka, když kluka v autobuse zmlátí spolužáci. Je snadný terč: jinak vypadá, jinak mluví. Jakmile útok pomine, kluk sklopí pohled a kope do sedačky před sebou. "Tenisky se rozsvítily jako tiché majáčky: nejmenší sanitky na světě a neměly nikam namířeno," píše.
Tenisky jako tiché majáčky, nejmenší sanitky na světě? Už po téhle větě čtenář Pejskovi fandí. Takových ale ještě přijdou mraky.
Ocean Vuong poeticky popisuje i všední věci. Třeba když s babičkou sedí na kuchyňské dlažbě a nabírají dva kopečky rýže. Ještě se z ní kouří. Babička ji nasype do porcelánové misky, jejíž okraj zdobí indigově modré révové lístky. Pak vezme čajovou konvici. Pomalu rýži zalévá proudem jasmínového čaje. Jen tak akorát, aby ve světle žlutohnědé tekutině plavalo několik zrnek. Kniha úplně voní.
Třiatřicetiletý Vuong debutoval před pěti lety básnickou sbírkou Night Sky With Exit Wounds (Noční obloha s průstřely). Získal za ni několik cen včetně prestižní Eliotovy a vynesla mu obsáhlé profily v časopisech jako New Yorker. Prozaická prvotina s ní sdílí některá témata, příběhy z rodinné historie, a hlavně osobitý tón.
Vuong napsal trochu bildungsroman, trochu love story. Zároveň na ni sedí módní nálepka autofikce, kterou se označují díla smazávající hranici mezi autorem a protagonistou, životem a fikcí, osobními zážitky a beletristickými postupy.
"Autofikční" tak může být vše od hexalogie Nora Karla Oveho Knausgårda po Možnosti milostného románu českého spisovatele Jana Němce. Pojem se ale začal používat s rozvojem sociálních sítí a dnes bývá spojován s menšinovými hlasy autorů jako Francouze Édouarda Louise nebo Tao Lina, jenž má tchajwanské kořeny. Zkrátka všech, jejichž příběhy dříve nezaznívaly nebo kteří zprostředkovávají emocionální rozpoložení mladší generace.
Pejskova dobrodružství
Ocean Vuong, respektive Pejsek, má co vyprávět. Narodil se ještě ve Vietnamu, ten už ale nepamatuje: když mu byly dva roky, matka a babička s ním emigrovaly do USA.
Rodinu poznamenala válka. Babička přežila díky prostituci a dědeček, americký voják z torpédoborce, možná nebude skutečným dědečkem. Matka neumí číst ani psát: jako malé jí školu spálil napalm, čímž vzdělání skončilo. Kvůli smíšenému původu zažívala ústrky už ve Vietnamu. V Americe pracuje v továrnách a nehtových salonech.
Obě ženy trpí posttraumatickým syndromem. Když Američané odpalují rachejtle na Den nezávislosti, babička má válečný flashback. Matka chce zase kupovat ohnivzdorné šaty. A kluka celé jeho dětství mlátí. Hází po něm hračky, televizní ovladače, nádobí, zavírá ho do sklepa.
Pejsek, štíhlý, křehký, zranitelný, vyrůstá bez otce. Jako první z rodiny se učí číst a psát. Je povětšinou bez peněz. Samotář, outsider, "nezapadá". Všechno prožívá intenzivně, šikanu i svou jinakost. Ta ještě zesílí, když se při práci na tabákové farmě tragicky zamiluje do jiného kluka. Bílého, navíc mužného, s kšiltovkou, winchestrovkou přes rameno, činkami v obýváku. A závislého na lécích, které tiší bolest.
Přes nejednu tragédii se Pejsek hledá, až se najde jako spisovatel. Knihu od začátku stylizuje coby fiktivní dopis matce, tedy s vědomím, že si ho negramotná adresátka nepřečte. "Mami, píšu, abych ti byl nablízku," začíná, ale důvodů je víc. "Abych ti mohl povědět, co nikdy nepoznáš." A co jí ani nepoví: on umí jen povrchně vietnamsky, ona špatně anglicky.
Dopis je samozřejmě literární figura, na kterou Vuong navěsil příběh. Může tak vytahovat dávné zážitky a dělat ostré střihy, jak vypráví svou i rodinnou historii. Může napsat i drsné věty jako "Jsi matka, mami. Jsi také monstrum. Jenomže to já taky".
Především si ale urovnává život a hledá jeho význam. Aby nakonec mezi řádky přiznal: mami, já se v té Americe stal něčím, co nedokážeš pochopit. Moje bytost, mé zážitky, můj svět jsou tak vzdálené těm tvým, že se to nedá vypovědět.
Podle spisovatele první generace vietnamských imigrantů radila dětem, aby nevyčnívaly. "Moje generace už se ale schovávat nemůže. Nechce. Když se schováme, přijdeme o to, čím jsme," vysvětluje Vuong v rozhlasovém interview. Odpovídá i na dotaz, jestli líčením válečných traumat předků nezrazuje tradici mlčení. "Abychom tu tradici udrželi, bylo nutné ji zradit. Kdybych to nesepsal, jejich příběh by upadl do zapomnění," argumentuje.
Obecné problémy
Vietnamské reálie jsou v románu sice stěžejní, sdělení však přesahuje: copak někdo alespoň v dospívání neměl pocit, že nedokáže nalézt řeč s rodiči?
Pejskovu rodinu poznamenala válka ve Vietnamu, ale za tu můžeme dosadit kteroukoliv jinou. Děti, které dnes prchají z Blízkého východu, možná nebudou mít o tolik jiné pocity. A například izraelští spisovatelé narození po druhé světové válce dávno popisují takzvané sekundární trauma z holokaustu.
Všechno jsou to obecnější záležitosti. A nezáleží, jestli se vypravěč narodil "na rýžovém políčku v chýši pokryté banánovými listy" jako Ocean Vuong, nebo třeba v pražské porodnici.
Autor nabízí ještě jinou interpretaci. "Představte si, že vkročíte do místnosti plné zrcadel, ale ani v jednom se nevidíte. Je to strašné, osamělé, dezorientující. Takový zážitek měla spousta lidí jiné barvy pleti," říká v rozhlasu. "Dnes, kdy se Amerika kvůli rozvoji technologií, depresím či sebevraždám stává čím dál osamělejší, leckdo zažívá totéž co lidé, kteří jsou queer nebo jiné barvy pleti. Máme k tomu co říct, protože s tou osamělostí už jsme se narodili."
To by vysvětlovalo Vuongovu popularitu u mladých Američanů. Nadto se trefuje do aktuálních témat: je tu chudoba. Homosexuální vztah příslušníka menšiny s bílým klukem. Američany vedená válka popsaná z pohledu druhé strany. Práce ilegálních přistěhovalců. Teenageři závislí na opioidech. Dokonce i trochu násilnější sex, jehož součástí je pokořování druhého.
Nic z toho ale Vuong nepřehání, ani na chvilku to nepůsobí vykalkulovaně. Střídá příběhové, lyrické a esejistické pasáže, třeba o thajském původu slavného golfisty Tigera Woodse.
Něco je psané trochu na efekt, některé obrazy se opakují, ve druhé třetině text slábne, když se po tragickém zážitku roztříští na útržky, stejně jako se hrdinovi rozpadl svět. To je ale záměr a román takový nezůstane. Zase se vrátí k básnickým úvahám o osamělosti lidského oka. Nebo větám o psech, kteří "běhají ve svých snech". Překladatel Martin Světlík si dal záležet.
Zvenku žlutá, zevnitř bílá
Americký čtenář může srovnávat s nedávnými díly vietnamských autorů: básnickou sbírkou generačně spřízněné Diany Khoi Nguyen nebo také česky vydaným románem Sympatizér od Viet Thanh Nguyena, jenž získal Pulitzerovu cenu. I ten se dotýká války ve Vietnamu, přímo začíná v jejích posledních dnech. Dvojitý agent smíšeného původu se po evakuaci dostává do USA, kde začíná nový život, dál však s rozpolcenou identitou a hrozbou možného návratu.
V Česku asi kniha Oceana Vuonga zarezonuje především mezi mladými: jako první o ní předloni psal přerovský básník Marek Torčík, který dokonce přeložil jednu autorovu báseň.
Kdybychom hledali zdejší vietnamskou "autofikci", z posledních let se nabízí leda Banánové dítě od blogerky Duong Nguyen Jiráskové. Také v její knize figuruje babička utíkající před americkými bombami, emocionální cesta "zpět" do Vietnamu a úvahy o tom, jak vzhled předurčuje člověka, aby se snažil zapadnout. Jak se hlídá, aby na sebe neupozorňoval, jak kvůli barvě pleti nesežene bydlení nebo se při každém průšvihu stává prvním podezřelým.
Jirásková ale píše "lifestylověji", praktičtěji, bez básnických ambic, na rozdíl od Vuonga také s humorem a ironií. Vypráví o soužití s Čechem i svatbě. O tom, nakolik Vietnamce definuje práce nebo kam až vedou vyhazovy, vyhoření a deprese.
Ocean Vuong se z těch svých dostal: po všem, co odvyprávěl v knize, začal studovat marketing. Se slovy, že se "nebude učit lhát", to po osmi týdnech vyměnil za anglistiku na Brooklyn College a objevil newyorskou básnickou scénu.
Přes den pracoval v kavárně nebo uklízel toalety, večer navštěvoval literární čtení a po nocích psal nejdřív poezii, kterou na pohlednicích rozdával spolužákům, pak román. Matka mu zemřela nedávno, ve věku 51 let. Náušnici po babičce nosí v uchu pořád.
Dnes učí tvůrčí psaní na univerzitě ve státě Massachusetts. Žije u hřbitova, má partnera, psa. Je zenbuddhista a vegan. Díky stipendiu od MacArthurovy nadace, v přepočtu 13,4 milionu korun, se poprvé nemusí strachovat o peníze. A na jaře vydá další sbírku poezie. Tak snad to dobře dopadlo, Pejsku.
Kniha
Ocean Vuong: Na Zemi jsme na okamžik nádherní
(Přeložil Martin Světlík)
Nakladatelství Vyšehrad 2021, 248 stran, 329 korun
