Pátý díl Knausgardova Mého boje: Portrét umělce v jinošských letech a těsně poté

Jan Němec (spisovatel) Jan Němec (spisovatel)
23. 12. 2019 17:44
V českých knihkupectvích se objevila další obálka, z níž shlíží zasmušilý Nor Karl Ove Knausgård. Někdy prostě zaprší, konstatuje podtitul lakonicky, tentokrát téměř v rozporu s provokativním názvem celé románové série Můj boj.
Karl Ove Knausgård je autor, vypravěč a hlavní postava v jednom.
Karl Ove Knausgård je autor, vypravěč a hlavní postava v jednom. | Foto: ČTK/LEHTIKUVA

Připomeňme: první díl Mého boje, v českém překladu Kláry Dvořákové Winklerové vydaný před třemi roky Odeonem, se zabýval hlavně smrtí otce. Druhý zkoumal autorovy nové začátky ve Švédsku a rodinný život. Třetí nás katapultoval zpět do dětství, k objevování světa a prvním láskám. Ve čtvrtém jsme protagonistu zastihli v malé vesnici v severním Norsku, kde učil na základní škole, pil a pokoušel se přijít o panictví.

Karl Ove Knausgard na Frankfurtském knižním veletrhu.
Karl Ove Knausgard na Frankfurtském knižním veletrhu. | Foto: ČTK/DPA

Aktuální pátý díl nás zavádí hlavně do norského Bergenu. Právě tam Karl Ove Knausgård, narozený v roce 1968, studoval tvůrčí psaní a bubnoval v několika kapelách. Ambice se v něm svářily s pochybnostmi o sobě, touha po úspěchu se strachem ji projevit, chtíč se zodpovědností. A právě v Bergenu Knausgård poznal svou první ženu Tonje.

"Pětka" je hlavně portrétem umělce v jinošských letech a těsně poté. Ostatně, o Jamesi Joyceovi, který původní Portrét umělce v jinošských letech vytvořil, mladý Knausgård sepisuje závěrečnou práci.

Na celosvětové čtenářské databázi Goodreads má pátý díl této románové hexalogie nejvyšší hodnocení ze všech. Je to pochopitelné. Po pomalejším rozjezdu, kdy se Karl Ove v Bergenu jen tak plácá a pokračuje v nanicovatosti svého života na severu Norska, se do hry postupně vracejí všechna důležitá témata série.

Právě zde může čtenář ocenit rozměr plátna, na kterém Knausgård zachycuje svou životní epopej. Jeho první žena Tonje se na scéně objevuje po zhruba 1500 stranách. Zatímco na začátku druhého dílu od ní Knausgård odchází, ve dvou třetinách toho pátého ji potkává a prožívá s ní okouzlené začátky - z nichž jsme dosud znali jen odkouzlené konce. Podobně s otcem: série začíná jeho smrtí, ale teprve zde otce sledujeme odcházet v přítomném čase.

Panoramatické plátno Mého boje umožňuje nejen "švenkování" v čase, ale také nezvykle hluboké zoomování. Ne ve smyslu ponoru pod povrch věcí, spíš co se týče rozlišení a detailu. Knausgård je specialista na scény, které se táhnou přes desítky stran. V prvním díle je to třeba cesta mrazivou nocí na silvestrovskou oslavu, ve druhém dětský narozeninový večírek nebo porod dítěte. V páté knize autor sugestivně popisuje brigádu v zařízení pro mentálně postižené.

Můj boj ve skutečnosti nebojuje, spíš trpělivě zkoumá záhyby všedního dne. Když se mladý Karl Ove ocitne na večírku v domě zpěvačky Björk - a pozvrací jí záchod -, působí ten odkaz k celebritě až nepřípadně. O tři odstavce dál ovšem už zase rozjímá: "Je umění jen vnitřní fenomén? Vyskytuje se v lidech a pohybuje se mezi nimi, je všechno, co nevidíme, avšak poznamenává nás, ano, co jsme my?"

Právě v tom spočívá Knausgårdovo kouzlo: píše o každodennosti, ale podminovává ji důležitými otázkami, které se týkají lásky, tvorby nebo identity. Existenciální tázání zde působí obyčejně a každodennost zase nikdy nemůže být zcela ubíjející, pokud v ní lze hledat odpovědi na otázky, které ji přesahují.

Zatímco v Česku se řeší, zda může román odkazovat ke skutečnosti, anebo je vše v románu součástí pouze fikčního světa, severská literární tradice to pomíjí. Knausgård je možná nejvýraznějším příkladem, ale zároveň pouze jedním z mnoha.

Stěny románového světa jsou u něj porézní, skutečnost dovnitř zatéká. Je věcí autora, nakolik se rozhodne otevřít kohouty. Karl Ove je vytáčí na maximum. Dozvídáme se o sexuálních i tvůrčích potížích, o nízkém sebevědomí i prvním literárním úspěchu.

Byť je to banální poznatek, Knausgårdovi záleží na zkušenosti. Únava z fikce je leitmotiv, který prochází celým Mým bojem.

Snad by tak šel interpretovat přímo i titul: spisovatel zápasí o skutečnost svého života. O to - jak vysvětluje v eseji Stud psát sám o sobě, otištěném původně v britském Guardianu a později v Hostu -, aby se smrt otce nestala jen další literaturou. Aby zůstala smrtí otce v celé své jedinečnosti, neopakovatelnosti a zároveň banálnosti.

Za smrt otce lze přitom dosadit cokoli. Také konkrétní dětská narozeninová oslava se v dějinách vesmíru odehraje pouze jednou. Vše je jedinečné a současně banální. To jsou póly Knausgårdova světa. Jistě není první, kdo si toho všiml, ale málokdo tomu napětí věnoval dohromady 3600 stran.

Pátý díl Mého boje těžko překvapí čtenáře předchozích dílů něčím zcela novým. Připomíná dlouhou fantasy ságu: dávno už jsme ve světě, jehož principy známe. Může samozřejmě docházet k dějovým zvratům, ale pouze určitým způsobem. Autor, vypravěč a hlavní postava v jednom je tak trochu náš přítel, i když nám občas leze na nervy. Strávili jsme s ním už příliš mnoho času, než abychom ho mohli opravdu nesnášet.

Karl Ove Knausgård: Můj boj 5. Někdy prostě zaprší

Karl Ove Knausgård: Můj boj 5

(Přeložila Klára Dvořáková Winklerová)
Nakladatelství Odeon 2019, Praha 2019, 592 stran, 449 korun

 

Právě se děje

Další zprávy