Vždy vynalézavá Smithová se výzvy chopila se smělostí dítěte, které mělo nakreslit dům, avšak namalovalo tygra. Místo seriózní eseje rockerka odevzdala prózu, k ní připsala autobiografické pasáže a navrch přidala vlastní fotografie. Výsledkem je útlá kniha nazvaná Oddanost, kterou nyní v českém překladu Lýdie Kárníkové vydalo nakladatelství Dokořán.
To, že Patti Smithová poslední dobou častěji píše, než zpívá, by nemělo překvapit. Na počátku všeho, co kdy dělala, bylo slovo. Už v dětství, neustále nemocná, polehávala prý ponořená v knihách. Dospělá pak psala kritiky do hudebních časopisů, pracovala v knihkupectví, vydávala básně, to vše dřív, než se dala na hudbu. Její debutové desce Horses z roku 1975, natočené mimo jiné s českým exulantem Ivanem Králem, předcházela série básnických seancí nazvaných Rock & Rimbaud. A také veškerá následující hudební tvorba Smithové byla vždy silně odvozená od slova.
V uplynulých letech přišla s dvojicí vzpomínkových knih: Jsou to jen děti, za něž v roku 2010 v USA získala Národní knižní cenu, a před třemi roky textem nazvaným M Train. Oproti nim je nynější Oddanost rozsahem i významem drobná, veskrze pominutelná, leč pro ctitele Smithové cenná.
Básnířka patrně seznala, že esejistika jí není vlastní, pročež si zadanou otázku "Proč píšu" upravila na "Jak píšu". Vymyslela delší povídku a kolem ní dopsala autobiografický text naznačující, jak tato próza vznikala. V prvním plánu tedy čtenář sleduje Smithovou od její oblíbené newyorské kavárny, kam chodí "na kávu a borůvky", přes cestu do Paříže či Londýna. Navštěvuje s ní zahrady, bageterie, hřbitovy.
Lze číst doslovně, nebo si všímat výskytu předmětů doličných, které se pak s jakousi surrealistickou logikou objevují ve Smithové próze.
Povídka vložená doprostřed sama o sobě neobstojí, ale funguje jako podobenství: v příběhu se setkávají osiřelá mladá Estonka, která bravurně bruslí, a zámožný zralý muž, obchodník se starožitnostmi. Dívce nabízí naplnění jejích snů, pokud se mu odevzdá. Estonka strachující se o tající led na jezeře je vysvobozená, zároveň však polapená. Přes den provádí piruety, po večerech se muži dává všanc. Ve vzduchu visí nevyřčená otázka, jakou cenu má umění, popřípadě nakolik je umělec zavázán tomu, kdo ho platí.
Ale to Smithová jen načrtne. Oč jí jde, leží jinde: Oddaností chce zřejmě ukázat, jak málo člověku stačí, aby se k umění "odhodlal". Autorce, která se prý bez knihy nehne na krok, stačí rozečíst životopis francouzské filosofky Simone Weilové, v televizi zahlédnout turnaj v krasobruslení, a už se jí to v hlavě spojuje. Sotva začne klimbat, "Simonina odhodlaná tvář ve tvaru srdce splývá s tváří mladé ruské krasobruslařky". Hrdinka je na světě, vzniká příběh. Smithová zrod líčí až obřadně.
I později, když se v autobiografické části vyprávění ocitá v domově Alberta Camuse ve francouzské obci Lourmarin a otevírá pozůstalý rukopis, Smithová hned cítí "povědomý posun v soustředění", to "pnutí, které mě vždycky táhne z oblíbeného muzea k mému vlastnímu psacímu stolu". Stačí detail, obraz, hlas a tvůrčí bytost Smithové hned splétá příběhy.
V tom je kniha Oddanost nejcennější: neklade si velké cíle, nepolemizuje s dějinami literatury ani myšlení, nanejvýš se jim uctivě klaní. Důležitější jsou všechny ty věty, které začínají "Představuji si", "Zdálo se mi" nebo "Vyvolává mi v mysli".
Čtenář znalý Smithové a její slabosti pro francouzskou kulturu, od symbolistů po filosofy, ocení zmínky o básníkovi Jeanu Genetovi, filmaři Ericu Rohmerovi, ze současníků prozaikovi Patricku Modianovi. Ale všichni zde účinkují symbolicky, aby podtrhli pointu Smithové: že ti, které obdivujeme, nás mohou povzbudit k tvorbě, že umění plodí další umění, že stejně jako kdysi Rimbaud inspiroval Smithovou, nyní Smithová přeneseně vybízí ostatní, ať to také vyzkouší, zakusí, co to s člověkem udělá.
Patti Smith: Oddanost
(Přeložila Lýdie Kárníková)
Nakladatelství Dokořán 2018, 136 stran, 198 korun
Kniha Oddanost je tak ze všeho nejvíc oslavou představivosti, tvůrčích impulzů. "Proč píšeme? Protože nemůžeme jen tak žít," dí Smithová, sama nejlepší příklad, kam to vede. Kdyby se kdysi, v dětství, nezačala zajímat o umění, neměla by důvod odjet z venkova do města, později začít psát, ještě později zpívat.
Jedno vede k druhému - a když se tomu člověk odevzdá, může mu to změnit život, jako by říkala Smithová. Sama svou tvorbou změnila životy mnohým. Těm je Oddanost určena především.
