V hnědých kalhotách a khaki větrovce čistí 18 záchodů. Na 88 tábořištích domlouvá hlučným turistům, uklízí odpadky, hasí ohně. Vybírá peníze od nových hostů, radí nebo prodává dřevo. To vše za 9 dolarů a 35 centů na hodinu, těsně nad hranicí kalifornské minimální mzdy.
Dvojnásobná babička, která nemá z čeho a kde žít, pročež v džípu se žlutým přívěsem cestuje za sezonní prací po celých USA, je jedním z protagonistů knihy Země nomádů.
Její autorka, americká novinářka Jessica Bruderová, popsala nový kočovný kmen: převážně bělochy v důchodovém věku, kteří žijí v dodávkách, karavanech, obytných vozech nebo cestovních přívěsech a jezdí za dočasnou, povětšinou manuální prací.
"Dlouho jsem myslela, že obytné přívěsy si berou senioři na dovolenou, na kterou naspořili desítkami let práce. Netušila jsem, kolik jich v těch přívěsech bydlí a dál musí pracovat," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz Bruderová, jejíž knihu příští měsíc v českém překladu Romana Jakubčíka a Aleny Snelling vydá nakladatelství Absynt. V kinech lze ještě teď vidět stejnojmennou hranou adaptaci, která získala tři Oscary včetně toho pro film roku.
Od burgerů po řepu
Nomádi parkují tam, kde je zrovna práce a přípojky na elektřinu, vodu nebo kanalizaci. Na cestu je vyhání tuhá zima či naopak extrémní vedra v poušti. Počítají každý dolar. Využívají samoobslužných prádelen, sprchují se v posilovnách, za zubaři jezdí do Mexika, protože ty americké si nemohou dovolit. Vzájemně si radí na internetu. A párkrát ročně se potkají v poušti, kde desítky tisíc bílých dodávek vytváří dočasná městečka.
Berou nejrůznější brigády. Sbírají jahody nebo borůvky. Sklízejí cukrovou řepu. Trhají lístky na stadionech. Uklízejí toalety. Balí zásilky ve skladech. Obracejí burgery ve fastfoodech. Prodávají suvenýry, vánoční stromky nebo dýně před svátkem Halloween.
Není překvapivé, že jsou to fyzicky náročné a špatně placené práce. I Bruderovou ale udivilo, že je vykonávají běloši v penzijním věku.
"Jde o lidi, které si v podobných situacích normálně nepředstavujeme. Propast mezi rostoucími cenami a stagnujícími mzdami se pro ně ale rozevřela natolik, že se rozhodli škrtnout nejvyšší výdaj, tedy náklady na bydlení. A jejich počty začaly násobně stoupat po recesi v roce 2008, kdy spousta lidí přišla o celoživotní úspory, ztratila práci a nedokázala splácet hypotéku, nebo si museli předčasně vybrat důchod a zjistili, že z něj nevyžijí," shrnuje. V USA si lidé kromě povinných odvodů odkládají peníze do důchodu na spořicí účty závislé na hodnotě akcií. Mnozí tak o ně přišli s krachem hypoteční bubliny nebo si je museli vybrat dřív, než akcie opět posílily.
Novinářka mezi nomády našla lidi, co celý život pracovali, a stejně nemají skoro nic. Jiní zázemí měli a ztratili ho. Kniha líčí třeba osud bývalého ředitele sekce fastfoodu McDonald’s, jenž přišel o dům a teď prodává pivo i burgery. Nebo taxikáře, kterého z oboru vytlačil Uber.
Dalším se jen sešlo víc faktorů, třeba ztráta zaměstnání a nákladný rozvod. "Spousta těch příběhů ale vyplývá ze širších společenských změn, kdy ubývá manuální práce a pracovní místa se přesouvají do sektoru služeb, jsou ale špatně placená. Zároveň stoupá cena bydlení. Někteří starší lidé nestíhají splácet hypotéky, mladší zase studentské půjčky, které jdou do desítek tisíc dolarů, nebo účty za zdravotní péči," ilustruje autorka.
Aby člověk za tržní nájemné garsonky v USA neplatil víc než doporučených 30 procent příjmů, podle letošních údajů organizace National Low Income Housing Coalition musí vydělávat alespoň 20 dolarů a 40 centů za hodinu. Federální minimální mzda je však 7 dolarů a 25 centů. Dle ministryně bytové výstavby a rozvoje měst Marcie Fudgeové přes 70 procent nízkopříjmových domácností za bydlení utrácí víc než polovinu příjmu.
Jessica Bruderová v knize odkazuje na profesorku newyorské New School for Social Research, podle které téměř polovině Američanů ze střední třídy v důchodu zbude pět dolarů na jídlo denně.
Někteří protagonisté Země nomádů mají rodiny, kterým parkují před domem a přívěs jim zapojí do elektřiny, čemuž se říká driveway surfing. Jiní nechtějí obtěžovat příbuzné, což byl také případ Lindy Mayové. Dyslektická dcera násilného alkoholika a depresivní matky nedokončila střední. Živila se jako pokladní, servírka nebo pojišťovačka. Přestože celý život pracovala, z nízkých mezd si nemohla ukládat peníze stranou a jen z důchodu a podpory v nezaměstnanosti by nevyžila. Když se její dcera s malým dítětem přestěhovaly do malého bytu, kde by Mayová musela spát na gauči u dveří, koupila si přívěs a vyrazila "on the road".
Po stopách nomádů
Jessica Bruderová o tématu nejprve roku 2014 napsala článek pro měsíčník Harper’s Magazine. Pak jej rozšířila na knihu. Tři roky natáčela rozhovory se stovkami nomádů. "Zpětně jsem pochopila, proč se tomu novináři víc nevěnovali. Když vás redakce z velkého města vyšle na jedno odpoledne, abyste napsali článek, nestihnete nahlédnout šíři problému. Natož aby se vám ti lidé svěřovali," popisuje, proč si nakonec sama koupila dodávku, aby nomádskému života porozuměla.
"Spousta lidí s vámi nechce mluvit, nebo se bojí, že je vylíčíte jako bezdomovce. Jste cizí. Až když vidí, že s nimi týden parkujete na stejném místě, že stejně jako oni vyměňujete pneumatiky nebo si opravujete solární panel na střeše dodávky, začnou vám postupně důvěřovat," dodává.
Říká, že na nomády netlačila. Nehádala se s nimi o politice, nepřesvědčovala je vlastními názory. Prostě s nimi trávila čas a zapisovala, co říkají. Když s ní nechtěli mluvit, odešla. A po čase to zkusila znovu.
Amerika je země postavená na úspěchu a přiznat neúspěch, navíc cizímu novináři, vyžaduje odvahu. "Pro spoustu lidí je snazší předstírat, že si dobrovolně zvolili minimalistický způsob života, než se svěřit, že mají existenční problémy," říká Bruderová.
Zároveň je ale v Americe běžné stěhovat se za prací. A kniha nomády nelíčí jako naštvané nebo frustrované oběti. "Většina asi sdílí nedůvěru k systému, mají pocit, že je jedno, kdo zemi vede. Ale váží si svobody a přemýšlejí pozitivně, což Američané dělají v každé krizi. Podle mě to se tedy nevylučuje. Člověk může být ve svízelné situaci, a zároveň se snažit přizpůsobit, v rámci možností se dokonce z něčeho radovat a být hrdý na svou soběstačnost," uvažuje novinářka.
Do dodávky sedala několikrát ročně, nejdéle na dva měsíce v kuse. Najezdila skoro 25 tisíc kilometrů. Přespávala na pumpách, parkovištích, v poušti i horách. "A změnilo mi to život. Původně jsem si myslela, že až skončím, zase dodávku prodám. Ale já se s těmi lidmi spřátelila. Nehodlám psát pokračování knihy, ale stejně se těším, až za nomády znovu vyrazím," říká.
Aby vylíčila, co zažívají, pracovala s nimi na sklizni cukrové řepy u kanadských hranic, po které "jsem necítila celé tělo a to je mi třiačtyřicet a myslela jsem, že jsem v kondici". Také na týden nastoupila do Amazonu, který kvůli zvýšené poptávce vždy na několik měsíců před Vánoci zaměstnává seniory, aby ve skladech skenovali objednávky, sundavali těžké krabice z regálů a pod neustálým dozorem nachodili přes 20 kilometrů denně.
Podle svědectví v knize někteří omdlévají nebo si přivodí těžká zranění. Amazon skoro nic nestojí: jak líčí Bruderová, firma druhého nejbohatšího člověka na světě Jeffa Bezose pobírá daňové úlevy právě za to, že poskytuje práci seniorům. Až 40 procent nákladů na mzdy jí zpětně uhradí vláda.
Problémy za pandemie
Jessica Bruderová knihu v angličtině vydala před čtyřmi roky, s protagonisty ale zůstala v kontaktu přes internet. Znovu se viděli při natáčení filmu, který má fiktivní děj a protagonistku hraje oscarová Frances McDormandová. Zároveň ale ve snímku účinkují skuteční nomádi včetně Lindy Mayové.
V jedné scéně, při setkání v nevadské poušti, novinářka mimo záběr hraje na akustickou kytaru u táboráku a kamera zachycuje její dodávku.
"Nejlepší bylo, že nomádi za film dostali zaplaceno jako hollywoodské hvězdy, což jim zásadně pomohlo," zdůrazňuje Bruderová. Linda Mayová si díky honoráři koupila pozemek v Novém Mexiku, jiný, než jaký pořizuje na konci knihy. Dnes tam žije s přáteli na statku.
Další malý happy end zmínila už kniha: Amazon nabídl stálý úvazek sedmdesátníkovi Donovi, který tak splatil dluhy, nechal si spravit zuby a začal šetřit na Harleye.
V uplynulém roce nomádský život zkomplikovala pandemie. Kvůli zákazům cestování a nouzovému stavu zanikly některé sezonní brigády, například neotevřely národní parky.
"Spousta nomádů si platila členství v celonárodní síti posiloven, kam se chodili sprchovat. Vloni ale byly posilovny zavřené," upozorňuje Bruderová, podle níž se tak nomádi koupali v jezerech nebo se myli ohřívanou vodou. "Vím o lidech, kteří měli těžký průběh koronaviru a vyleželi nemoc v dodávce. Ale nezaznamenala jsem, že by mezi nomády bylo víc úmrtí než ve městech," srovnává.
Nomádi, pokud vůbec volí, jsou stoupenci republikánů i demokratů, a patrně tak mají i různé postoje k očkování, odhaduje novinářka. "Samozřejmě každý měsíc žijí jinde, takže si ne vždy mohou přijet na stejné místo pro druhou dávku. Tam by asi byla řešením jednodávková vakcína jako ta od firmy Johnson & Johnson," uvažuje Bruderová.
Nejvíc se obává, co nastane, až skončí prodloužené federální moratorium na vystěhování lidí, již za pandemie přestali zvládat platit za bydlení. Byť přesná čísla nemají ani statistici, podle Bruderové počet nomádů "několikanásobně narostl" po ekonomické recesi v roce 2008 a nelze vyloučit, že se to bude opakovat po nynější krizi. "Rozhodně nezmizel žádný z faktorů, které tuto situaci vytvořily. Bydlení je dál drahé, lidé dál nestíhají splácet dluhy, důchody jsou nízké a minimální mzda roste jen v některých státech. K systémové změně se neschyluje, a proto nemyslím, že by nomádů v dalších letech ubývalo. Spíš naopak," odhaduje.
Zpět na školu
Jessica Bruderová do Prahy přijela počtvrté na pozvání nadace Bakala Foundation manželů Michaely a Zdeňka Bakalových, jehož vydavatelství Economia publikuje také on-line deník Aktuálně.cz. Nadace každý rok pořádá intenzivní kurz Journey: Journalism Bootcamp pro začínající novináře.
Studentům z několika zemí včetně Česka zde Bruderová o víkendu dávala praktické i obecné rady: co nejvíc choďte ven. Hledejte témata na nečekaných místech. Nemějte na věc dopředu hotový názor. Bavte se s lidmi, kteří nepřemýšlí nebo nemluví jako vy. Naslouchejte jim, místo abyste se s nimi hádali a tak dále.
"Sama jsem bývala plachá, to změnila až moje novinářská kariéra," vysvětluje třiačtyřicetiletá rodačka z New Jersey, která na přelomu tisíciletí začínala v místní redakci deníku New York Times. Postupně psala o všem od regionální politiky po krasobruslařku Tanyu Hardingovou.
Dnes často mapuje dopady ekonomických změn pro časopisy od Harper’s Magazine po technologický Wired. Zajímá se o subkultury, kromě Země nomádů vydala knihu o festivalu v nevadské poušti Burning Man. A také učí novinařinu na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, kde se v říjnu znovu uvidí se studenty.
"Vloni jsme jako jedni z mála neučili dálkově. Hodně se testovalo, potkávali jsme se jen v malých skupinách, škola byla vždy prázdná, aby případní nakažení měli co nejméně kontaktů," ohlíží se dnes, kdy americké univerzity kvůli šíření nakažlivější delta mutace koronaviru začínají oznamovat, že na podzim opět zavedou povinné respirátory. "Chvíli to vypadalo, že se respirátorům vyhneme, ale příští školní rok asi odučíme v nich," odhaduje Jessica Bruderová. A pak nejspíš zase sedne do dodávky.
